LVII.
Ó měsíci, jenž mlčenliv
Ó měsíci, jenž mlčenliv
se díváš v spící smaragd niv,
tkáš stříbro v šero, do stínu,
v žeh zčeříš vodní hlubinu,
zda necítíš jho únavy
tou dálkou v azur mlhavý
jda sám a sám? –
Jak, měsíci, se tobě podobám!
Já rovněž zrak pln pohody
do tajů nořím přírody,
ze stínu lákám mnohý zjev
v lupení modřínů a rév,
před sebou rovněž dálku zřím,
jež unavuje tajemstvím.
Jdu sám a sám,
jak, měsíci, se tobě podobám!
Dnes plný desky zlata kruh,
mátožný zítra v mlze druh,
dnes tříští záře bohatý,
srp tenký pak a rohatý,
teď mraky štván, že v změti jich
zrak v tom tě ztrácí, co tě stih’,
vždy sám a sám. –
Jak, měsíci, se tobě podobám!
91
Já rovněž hříčka přeludů,
míč lehký v dlani osudu,
dnes jásající, zítra něm,
jak nebesa ty, měřím zem,
hruď, moře tmy, pak moře hvězd;
snad tato změna život jest?
Však v změně sám,
jak, měsíci, se tobě podobám!
V tvůj patře běh a spěch a let,
vím, zhaslý, že jsi mrtvý svět,
v noc prázdna civíš příšernou,
i s mužem svojím s lucernou,
i s Kainem s roští otepí
i s harfou, v níž král sveřepý
bil v hoři sám –
Jak, měsíci, se tobě podobám!
Jsem rovněž mrtvý jako ty,
pln děsu, prázdna, tesknoty
a darmo srdce tvého taj
chci balit v symboly a báj;
cos jiného vždy cizí zrak
tam najde si – jsmeť oba vrak
a každý sám. –
Jak, měsíci, se tobě podobám!
Ty vypůjčeným světlem pláš,
tvůj svit jsou nitky na rubáš,
do jehož řas se uložíš,
kde moří východních je říš,
za krátký čas bys povstal zas,
zřel v žití skon i hodokvas,
tak sám a sám. –
Jak, měsíci, se tobě podobám!
92
Já rovněž z cizích světů mám
ten malý záblesk, kterým plám,
jímž světloškou jak ve dlani
zřím na porod i zmírání;
bych v jiném tvaru zaplát moh’
nad kolébky i mrtvol stoh
a vždy též sám. –
Jak, měsíci, se tobě podobám!
A přece v dlaň svou tiskna skráň
dím, dojat, měsíci ó plaň!
Sám zkusil jsem, tvůj chladný lesk
co těchy snést můž’ v lidský stesk,
jak poesií obetkat
můž’ srdce, jež chce milovat,
nechť třeba sám –
Kéž tobě v tom se vždycky podobám!
93