Bába moje vyprávěla
(u křtu mého byla),
zdravím prý se tvářička má rděla
růžová a bílá;
spal jsem celý obřad svatý klidně,
usmíval se ze sna vlídně,
anděl za mnou stál,
v duši nebes mír mi vál.
Kmotra vážně odpovídá
na otázky kněze,
bába v tom stín jakýs zhlídá,
kterak zvolna leze,
po kruchtě se plíží, dolů stáčí
a má tvář se náhle mračí;
démon za mnou stál,
anděl před ním prchnul v dál.
„Odříkáš se Satanáše?“
tázal se kněz právě;
a já vykřik’ náhle plaše,
zalkal usedavě.
Mlčení tu kmotry polekané
přehled’ kněz, dál s rtů mu kane:
„i všech jeho skutků?
i též jeho pýchy?“
Já prý zas byl tichý,
ale na mé tváři zbyla stopa smutku.
Rost’ jsem, do světa se vydal záhy,
viděl mnohý lid a mnohý kraj,
prošel hvozdy, moře břeh, skal prahy,
mnoho čet’ a slyšel mnohou báj.
Snil a přemítal,
stín vždy za mnou stál,
do snu v blahu největším vždy reptal,
v modlitby mé tvrdošijně šeptal:
„Mým jsi, hleď,
kmotry neslyšel kněz odpověď;
nárok na tě mám,
nejsem hrozný, jak se zdám,
nemusíš se bát,
dřív mne dlužno znát.“
Za mnou stál tak v Kolossea rumech,
ba i, Kriste, na tvé Golgotě!
v huku mořských vln, v pralesu šumech
kosmem hřměl a dřímal ve hmotě;
prosák’ radost, bol,
Boha druhý pól,
posměšně vždy v modlitby mé hýkal:
„Vždyť jsi mne se neodříkal!“
V očích děv se smál,
a já prchal dál,
číší na mne blysk’,
řka: „Jsem sláva, zisk!“
Ba, já dobře vím,
bude státi kdys u mého lože
v chvíli poslední;
tenkrát pohledni
s celou láskou svojí na mne, Bože!
Je-li pólem tvým
štvaným, prokletým,
notou z tvého padší ze souzvuku,
pak nad ložem mým
za mé boly, snahy, touhy
budiž skončen boj váš dlouhý –
podejte si ruku!