XV.
Žoldáků sbor
Žoldáků sbor
valil se s hor,
řinčeli oštěpy, řinčeli palaši,
jako když vánice v dálku je unáší;
já stál a snil jsem v pohorské salaši –
a myslil, co se tu řítí –
to pravé jest žití!
Studentův shluk,
mandolin zvuk,
hnali se okolo v dvojstupu, v hromadě,
mizeli v mandloní kvetoucí zahradě;
já stál a snil jsem v sevillské posadě –
a myslil, co se tu řítí –
to pravé jest žití!
Chřest kastanět...
líčko a ret,
broskev a jahoda v líbezném souzvuku,
smály se, zvedly se, vedly se za ruku –
a já stál zamyšlen starého u buku
a myslil, co se tu řítí –
to pravé jest žití!
33
Ponurý dav
plešatých hlav,
kapuce, taláry, růžence, provazy,
arkády klášterní průvod ten obchází –
já stál a patřil jsem v askese obrazy
a myslil, co se tu řítí, –
to pravé jest žití!
Všecko to tam!
Teď sám jen a sám
dívám se v jezera, zrcadla hor,
v hlubinu moří všech, ve hvězdný sbor –
a ptám se, v duši své starý ten spor:
Zda vše, co v nic tu se řítí,
ó Bože, zda to je žití?
34