XXXIII.
Každá duše, jež tu jde i stane,
Každá duše, jež tu jde i stane,
najde jednou svoje Gethsemane,
kde se zeptá v bojích neustálých:
„Možno, Pane, odnít mi ten kalich?“
Je pln slz, krve, je pln žluče,
zrak se kalí, srdce divě tluče,
marné prosby – příroda kol němáněmá,
a Bůh proto odpovědí nemá.
To se často opakuje v žití.
Vždy se tážeš – a zas musíš píti,
v posled celý život v bojích stálých
je ti jeden utrpení kalich.
A tu konečně Pán smiluje se,
bledá Smrt se v posled k tobě snese,
kalich vezme, plný slzí, žluče,
smířen ty jí klesneš do náruče.
Ale často stane se – Smrt váhá,
sil je míň a strmější jest dráha,
pot po skráni stéká v kapkách stálých:
„Možno, Pane, odnít mi ten kalich?“
54
Hlas dí na to: „Nelze. Dopij ke dnu,
já se za ním velkou zoří zvednu,
právě v tom, že vypíjíš ho celý,
člověk silný jsi i athlet bdělý.
Kristus pil jej – trpčejší byl věru,
vypij svůj, když dávám ti jej, beru
tobě možnost zvšednět v středu malých“ –
S úsměvem své spásy piju kalich!
55