XLII.
Moje dumy, moje smutky
Moje dumy, moje smutky
vzrušily dnes malé sutky,
které vlídný hostitel
k chleba skývě, vína číši
postavil v mé jizby tiši,
abych se čím bavit měl.
Drobný, jemný písek bílý
zvolna splývá a se chýlí,
tiše stéká níž a níž,
zrnko padá, jak se mihnemihne,
v letu jedno druhé stihne
a juž sutky obracíš.
Hodina! – Zda možná je to?
Uprchla mi v hříčce této,
obracím již sutky zas,
cítím pouze s palným bolem,
tichým křídlem tíhne kolem
neúprosný katan – Čas.
Hodiny vy přesýpací!
Jak váš písek tak se kácí
v propast písek našich dnů!
Při vší práci, při všem trudu,
při vší snaze, při všem bludu
život písek, hříčka snů.
69
Vy jste symbol žití věru! –
Ale nejste, jak vás beru,
jste jak život špatný vtip;
jste jen lhavý symbol žití,
neb to nelze obrátiti,
dojde-li, a začít líp!
70