LII.
U svatého Petra kdys
U svatého Petra kdys
v jubilejním roku
(nebe modré nad tyrkys
plálo kolem oku),
zřel jsem lidstva davy, davy, davy,
z cizích zemí přišly sem,
jeden zástup hlav a oblak tmavý
s němým patřil údivem,
na pavlán až vstoupí „Sluha sluhů“,
by jim požehnal,
tlačily a tiskly se druh k druhu,
každý hleděl v dál,
kdy se zjeví a kdy vztáhne dlaně,
každý toužil pít
s odpustky to požehnání Páně,
by moh’ štěstí v duši, dojat svrchovaně
zpět zas domů jít.
Víro sladká! – Snad jsi klam,
lichá touha pouze?
Nevím, sám však pohledám
v stejné k nebi touze,
skrz hvězd patřím davy, davy, davy
v azur nebes udiven,
v tmavý šer i ve světla vzchod žhavý,
stejně v noc i den,
83
na pavlán až nebeský Král králů
vstoupí v záři své,
patřím, toužím v bolesti a žalu
duše blouznivé,
kdy se zjeví a kdy vztáhne dlaně,
abych mohl pít
s odpuštěním požehnání Páně
a moh’ štěstí v duši, dojat svrchovaně
zpět zas domů jít!
84