LVIII.
Ve klášterním pokladě to bylo.
Ve klášterním pokladě to bylo.
Co se po věky zde uložilo,
dobrý bratr ukázal mi rád,
paten, monstrancí a berel zlatých
perlami a drahokamy spjatých
ostatků a krucifixů řad;
potom vzácné práce roucha mešní,
dalmatik, štol, drahých ornátů,
leta práce, um kde trne dnešní,
díla svatých snů a záchvatů.
Všecko v obět z pilné ženské ruky
bylo dáno na památku sem.
A já ptal se: Jaké tajné muky
a co vzdechů, touhy žalné snemsnem,
vetkáno je v tyto drahé štoly,
jaká odříkání, jaké boly,
jakou pustou tíhu života
hostí zde těch skříní samota!
Místo perel já jsem slzy viděl,
místo rubínů jen srdcí krev,
Bohem být za dar ten bych se styděl.
Hanba třásla mnou a marný hněv.
Nádhera, jež tady plá a svítí,
ztracená jsou lidská živobytí!
94