LXII.
Prší, prší, prší tři dny celé,
Prší, prší, prší tři dny celé,
zaklet jsem tu horské na samotě;
divnou sychravost mám v těle,
cítím, živlům dán jsem v plen i hmotě.
A déšť téci neustává
s víček nebes mlhavých,
lesů, lučin květná sláva
ztápí se v těch ručejích.
U okna již stojím třetí den,
zasmušen.
Slzy nebes! – Za jaké as viny
stékáte ve siré země klín?
Perlami jste v chvějné pavučiny,
drahokamy v žluté klasy třtin;
ale blátem v bludné koleje
nevystihlých, tajných, lidských drah;
padejte jen šumné krůpěje,
spláchněte a zroste každý prach!
Slzí našich sestry! Náhle cítímcítím,
deštné perly, s vámi příbuznost,
v matnou dlaň váš chvějný opál chytím,
padejte, vás nikdy není dost!
Smyjte bludy, schlaďte vášní žáry,
rozlijte se rosou v naši poušť,
tavte v bystřeň ňader suchopáry,
svaté perly, houšť!
Patřím ve váš kmit a vír a sten –
povznešen!
102
(Ignátu Herrmannovi.)