LXVI. V moje smutné, pusté žití

Jaroslav Vrchlický

LXVI.
V moje smutné, pusté žití V moje smutné, pusté žití
skvíš se, hvězdo jediná, kde se v mlhu cesta řítí a kde tmí se hlubina. Tvůj svit snivý, dobrotivý, plný vlídné účasti, v edenské mne vodí nivy nad pokrajem propasti. A jak svítí a jak plane, cosi v černé peřeje míhá se a padá, kane, jako záblesk naděje. A jak plane a jak hoří, cosi v duši vykvetá a jak víra v lepší zoři zmdleným křídlem poletá. Sviť, ó sviť,sviť mi v duši moji, kotvo spásy jediná, veď, kde strže krok se bojí, kol, kde dřímá lavina. Zasviť v temno, kouzli květy, teplem lásky zahřej hruď, ztracené mi navrať světy – lavinu však neprobuď! 108

Kniha Písně poutníka (1895)
Autor Jaroslav Vrchlický