LXXVII.
Hledali tě, hledali
Hledali tě, hledali
na Sinai v bleskném dýmu,
kde prý v hromech zvedaly
se tvé vzlety k Nejvyššímu.
Nad ňadry pak Přírody
z polo odhalené řízy
kmital jim pln lahody
čistý profil tvůj a ryzí.
V ohromných měst Babelu,
v skráni se znamením Kaina,
s tváří zvrhlých andělů,
velká byla’s jim a bájná.
V dějin bouřném pochodu,
v lidstva horečnaté snaze,
ve rozruchu národů,
v dobra i zla rovnováze,
Vv tříšti starých božských soch,
v rumech měst, kde bují býlí,
a kam čilimník a hloh
dští květ zlatý a květ bílý,
119
Mluvmluv si tajem starých run,
pěničkou si notuj v keři,
mystickým buď vzdechem strun,
chlebem srdcí, která věří,
Buďbuď si duchů opiem,
zpátky hleď, leť napřed o věk,
mečem, vzdechem buď neb snem,
věčná budeš – pokud člověk!
Tebe má v svém srdci on,
promítá tě v kosmu bezdna,
zkad se vracíš, rajský tón,
úsměv, rosa, záře hvězdná.
A tou poutí od věků,
pokud jedno srdce bije,
zdráva budiž v člověku,
nesmrtelná Poesie!
120