XCII.
Na bronzovou desku klášterní
Na bronzovou desku klášterní
tlouk’ jsem jednou v chvíli večerní,
honila mne od hor bouře zlá,
a má noha byla chůzí mdlá.
Otevřeno. Bratr fortník v ráz
vyšel, mrzutě zněl jeho hlas:
„Všecko v domě obsazeno jest...
Sečkejte – Ne, zbývá číslo šest!“
Chodbou dlouhou šel jsem hmataje,
podle stínu dvéře čítaje,
u šestky tu z malé skuliny
dral se paprsk světla jediný.
Vrazím v dvéře. Kastrum přede mnou
v celly tmu se tyčí tajemnou.
Svíce u hlav – svíce u nohou...
Vlídně suď Bůh duši ubohou!
Byla žena to kdys... Bledá líc
zdála smát se v svitu voskovic,
že jest v konci strádání a běd.
Já se zachvěl, pochopil však hned.
148
Také dobře! – Či být lépe můž?
U mrtvé zde ženy mrtvý muž.
Všecko v domě obsazeno jest –
zcela pravda, i teď číslo šest...
Venku vichr, liják, blesk a hrom,
okna řinčela a úpěl strom;
s mrtvou já jsem dobře nocoval.
Ráno o sto let jsem starší vstal.
149