XLIV. Meze poznání.

Jaroslav Vrchlický

XLIV.
Meze poznání.

Což my víme? Detaily celku a celkem příšerně málo; tušíme, hádáme pouze, věčný to zlatých much hon, právě štěstí možná dost v chvíli té zrovna před námi stálo, o mříže tloukli jsme křídla, nejvíc náš zazníval ston. Věděti, poznati, držet, nemuset stále se chvět, jaký to zázračný cíl jest! Z všeho, co zbude ti v sled, zloděj jsi momentu, blažen, v nejkratší žití když čas necítil’s v illusi svojí poznání uzounkou hráz.