Na smrt Felice Cavallottiho.
Tak zbodnut jednou ranou v chřtán
Jsi ve souboji pad’,
ve chmurný konec století,
jež plno sporů, vád.
Tvá smrt je děsným výkřikem,
Tvá smrt je hrozným pomníkem,
kam řítíme se den co den,
ký život ošklivý jest sen
a slzí vodopád!
Já nevím, proč Jsi v zápas šel,
jen cítím bol a zlost,
nevím, kdo zde byl rozhodčím,
zda vztek či šílenost,
já neznám toho, kdo Tě zbod’,
já nevím, proč jen Tvojich ód
v snách slyším ohlas dunivý,
mně nelze srovnat protivy,
mně, že’s byl básníkbásník, dost.
A bouří krev a kypí žluč,
kam dospěli jsme dnes,
na posvěcenou pěvce skráň
193
že sprostý palaš kles’,
že tolik vzletů, tolik snah
v desíti zhaslo minutách,
že tolik síly, taký žár
je pro nic pouhé, oběť mar,
že stínů již Jsi host!
Vím, žití Tvé, to jedna řež,
Tvá Musa byla hněv,
krev jihu plála v žilách Tvých
a lávou byl Tvůj zpěv;
však vím též, ryzí, lidský cit
ten má i soku svatým být,
vím, barbarské je století,
jež klidně může snášeti
na skráni pěvce krev.
Pro politickou neshodu,
pro lítý zápas stran,
snad pro klep, hloupou urážku
Tvůj život v oběť dán.
Ach, život, život sen a dým,
leč Tvoje knihy jen já zřím,
jen co Jsi tvořil, co Jsi snil,
a v tom Jsi velký člověk byl
a teď Jsi – sprostě sklán!
Co platno Musy polibek
na hrdé skráni nést,
kdy každý trhan neznámý
smí štěknout do tvých cest?
194
Co platný hvězdných snů jest rej,
co drama, oda, epopej,
zda věděl vrah, jda s Tebou v seč,
s kým kříží zatracený meč?
Ťal – básník mrtev jest!
Má známkou snad být století,
jež hrouží se v svůj sklon,
že duchům svojim největším
jen chystá pád a skon?
Že šklebem jest mu umění,
že práci ducha necení,
že v jedné misce vážit smí
jak jepici, co věky hřmí?
Ty poeta – kdo on?
Jsme v skutku otráveni tak,
že genius nám nic?
Že můž’ být veden na jatky,
zkad nevrátí se víc?
Kdo lidstvu dal svůj čin a sen,
že může býti odsouzen
jak poslední a kdokoliv,
by každý ve tvář jemu pliv’
a smál se z plných plic?
Má stále Sokrat vznášeti
svou bolehlavu číš?
Má Columb v poutech úpěti,
že dále chtěl a výš?
Má Galilei věčně snad
se velké pravdy odříkat,
195
když tak ji zří a jinak ne? –
Ó Kriste, vímvím, proč nyní pne
se k obloze Tvůj kříž!
Tak v bahno hloub a v močál jen
my hroužíme se dál,
cit pro velkost a pro krásu
věk moderní nám vzal;
jen surovost zřím vznícenou
nad Tiberou jak nad Seinou,
za slovo pravdy, vroucí zpěv,
jen žalář, posměch a jen krev...
A nikde – ideal!
Dál žeňte se jak o překot...
Však v lidské paměti
jste v konec věků zapsali
jen hnus a prokletí;
za požár citů, myšlenek
jen pokuty a pošklebek,
jen ve souboji mečů shluk,
zač příští, lepší doby vnuk
se bude styděti!
196