Na smrt Felice Cavallottiho.

Na smrt Felice Cavallottiho.
Tak zbodnut jednou ranou v chřtán Jsi ve souboji pad’, ve chmurný konec století, jež plno sporů, vád. Tvá smrt je děsným výkřikem, Tvá smrt je hrozným pomníkem, kam řítíme se den co den, ký život ošklivý jest sen a slzí vodopád! Já nevím, proč Jsi v zápas šel, jen cítím bol a zlost, nevím, kdo zde byl rozhodčím, zda vztek či šílenost, já neznám toho, kdo Tě zbod’, já nevím, proč jen Tvojich ód v snách slyším ohlas dunivý, mně nelze srovnat protivy, mně, že’s byl básníkbásník, dost. A bouří krev a kypí žluč, kam dospěli jsme dnes, na posvěcenou pěvce skráň 193 že sprostý palaš kles’, že tolik vzletů, tolik snah v desíti zhaslo minutách, že tolik síly, taký žár je pro nic pouhé, oběť mar, že stínů již Jsi host! Vím, žití Tvé, to jedna řež, Tvá Musa byla hněv, krev jihu plála v žilách Tvých a lávou byl Tvůj zpěv; však vím též, ryzí, lidský cit ten má i soku svatým být, vím, barbarské je století, jež klidně může snášeti na skráni pěvce krev. Pro politickou neshodu, pro lítý zápas stran, snad pro klep, hloupou urážku Tvůj život v oběť dán. Ach, život, život sen a dým, leč Tvoje knihy jen já zřím, jen co Jsi tvořil, co Jsi snil, a v tom Jsi velký člověk byl a teď Jsi – sprostě sklán! Co platno Musy polibek na hrdé skráni nést, kdy každý trhan neznámý smí štěknout do tvých cest? 194 Co platný hvězdných snů jest rej, co drama, oda, epopej, zda věděl vrah, jda s Tebou v seč, s kým kříží zatracený meč? Ťal – básník mrtev jest! Má známkou snad být století, jež hrouží se v svůj sklon, že duchům svojim největším jen chystá pád a skon? Že šklebem jest mu umění, že práci ducha necení, že v jedné misce vážit smí jak jepici, co věky hřmí? Ty poeta – kdo on? Jsme v skutku otráveni tak, že genius nám nic? Že můž’ být veden na jatky, zkad nevrátí se víc? Kdo lidstvu dal svůj čin a sen, že může býti odsouzen jak poslední a kdokoliv, by každý ve tvář jemu pliv’ a smál se z plných plic? Má stále Sokrat vznášeti svou bolehlavu číš? Má Columb v poutech úpěti, že dále chtěl a výš? Má Galilei věčně snad se velké pravdy odříkat, 195 když tak ji zří a jinak ne? – Ó Kriste, vímvím, proč nyní pne se k obloze Tvůj kříž! Tak v bahno hloub a v močál jen my hroužíme se dál, cit pro velkost a pro krásu věk moderní nám vzal; jen surovost zřím vznícenou nad Tiberou jak nad Seinou, za slovo pravdy, vroucí zpěv, jen žalář, posměch a jen krev... A nikde – ideal! Dál žeňte se jak o překot... Však v lidské paměti jste v konec věků zapsali jen hnus a prokletí; za požár citů, myšlenek jen pokuty a pošklebek, jen ve souboji mečů shluk, zač příští, lepší doby vnuk se bude styděti! 196