Prorok.

Prorok.
Syt starých, neodbytných bolestí a marnými zmdlen nadějemi, syn samoty a otrok neštěstí a nepochopen lidmi všemi. On odvrátil se s tváří vrásčitou a setřásl prach se sandálů, v poušť zašel, by v hvězd dráhu věčitou tříšť pochoval svých idealů. Tu sova, šakal s ním se bratřili, cár mračen rozšklebený, divý v žal jeho s blýskavicí patřily, on sahal divým vichrům v hřívy. On rozuměl všem zvukům přírody a ty mu rovněž rozuměly, čet v nich, jak plny drsné lahody, jen jemu hřměly zde a pěly. 163 Tvář osmáhla mu, vlas mu zplesnivěl, hlas nabyl od všech živlů zvuky a sval, jenž mezi lidstvem zlenivěl, dnes houžve lámal, drtil suky. Tu jednou v tíši zjevil se mu duch a pravil k němu hlasem hromu: „Co samota má, dostal’s, v lidský kruh se nyní vrať ku bratřím domů!“ Však ježil obočí a v oku plam děl drsného pln majestátu: „Lví tuk mám v kostech, sílu, žíti sám, však nikdy síly – ku návratu!“ 164