Svědomí.

Svědomí.
Já snil jsem. Hlasů směs v mé dopadala nitro, co kladiv titanských mohutné údery, já z hloubi duše lkal: „Ó Pane, kde jest jitro? Ty halíš se v mrak svůj, kol samé příšery!“ A z jejich směsice tu jedna hrozná vstala, tvář děsné Gorgony, jež život ochromí, rys lící nehybný jak démantová skála... Kdo jsi? já v strachu děl. A ona: „Svědomí! Já hrozný soudce jsem všech úmyslů a činů, já, Boha lačný chrt, jdu za vámi v sled tmám, spíš noci unikneš, jejímu prchneš stínu... Já pouze pravda jsem, kde ostatní vše klam. Ve srdcích despotů bdím jako pardal dravý a zakousnu se v ráz, kdy nejmíň tuší to, jsem věčný žalobce, vrah vítězství a slávy, mně třtinou žezlo, meč, berla i varyto. Já chodím po špičkách a krok můj každý slyší, vrah ve své záloze, nevěstka v loži svém, jak posoun anděla se ozvu v ňader skrýši, vše stejně rozvážím a rozděluji všem. 188 Kde skutek šlechetný se rodí v mysli přímé, dřív kořen ohledám a najdu sobectví, zmij každou zburcuji, jež nejhloub v nitru dříme, ty myslíš: Vyhrál jsem! – Ne, já jsem vítězství! Tak soudím srdcí tluk, tak v lidí ledví zírám, jak Božstvo poslední, jak věčný mstitel všech, když bujnost orgiím, když zpěv dochází lyrám, v řev zpilých mísím pláč a zdí žalářních vzdech. Však hrozný jsem jen zlým. Co dobré jest a ryzí, to mne se neleká, neb hledí pravdy v tvář, sny věštců věků všech lem vroubí mojí řízy, mne dobře mudrc zná i hvozdů samotář. Tluk srdce božího nad věků hlubinami já hřímám vichřicí všem Džingischanům v sen, mne nelze podplatit, jsem katastrofou drámy, jsem lovec příšerný a v stínech vždy můj plen. Rád lidskou pověru za svoji masku volím, v terč viny střelím vždy, jak napnu pomsty luk, já bleskem mihnu se, jak zafičím, zlo skolím, mou v harmonii sfer se mění nesouzvuk. Jsem oko, jež zřel Kain na dlouhé pouti věků, jsem oko, ve které šíj kletou Jidáš zdrh’, jsem echo kvílící, jež Roland v marném vzteku v roh zaklel, nežli pad’ v stoh zápasících mrch. 189 Jsem pohled Ježíše, když svatokupce soudí, jsem pohled umělcův, když měří dílo své, jsem Jana věčný hlas, jenž nad propastmi bloudí a jemuž Spasitel se v odvet neozve! A tak se zjevím vám na sklonu mrtvých věků, já, soudce jediný, jenž přežije vše, Bůh, kam já se dostavím, co zbude na člověku? Jen kletba sobectví a zisku, hnis a puch! Až začnu soudit já, vypadnou všecky perly i z vínku knížete, z tiary papeže, o vlastní záda jich spřerážím jejich berly, neb jejich trofeje jsou pouhé loupeže. Jak v kvase Macbetha duch Banquův jsem, teď mlčím, však jak jsem patřil kdys na požár Sodomy, s tím v očích odleskem obcházím s chrupem vlčím a váhám, mám-li již své kývnout na hromy. Ó efemero mdlá, pár hodin tvé je žití, než splyneš v pouhé nic v těch, z nichž jsi povstal, tmách.“ – Děl člověk: „Zmaru číš ty budeš se mnou píti a se mnou zhyneš též, živ jen v mých představách!“ 190