Solvet saeclum...

Solvet saeclum...
Na noze zemdlené s tou koulí galejníka, již nad tvé kotníky přikoval první hřích, ó rci, kam vlečeš se, v tmy jaké nové vniká pouť tvoje, člověče, v sklon věku v mlhách zlých? Máš síly bušiti svou zkrvácenou pěstí na bránu století, jež sfinga před tebou se tyčí, v zraku svém sen domnělého štěstí pod nebes zářících lhostejnou velebou? K těm vratům zavřeným, jež rozletí se zítra, co neseš v klínu svém, co neseš v dlani své? Snad tuchy příštích zor, skřivánky svého jitra? Ne, děs a pochybnost a strach jen hruď tvou rve! Já jinak tebe snil ve zmírajícím věku; před branou století mně stanul’s athleta, syn světla, ve kterém Bůh mluvil ve člověku, cíl jehož právo jest a svatá odveta. 180 A zatím zdrásaný a krve pln a kalu se smýkáš ve prachu do budoucnosti bran, na tváři stopy slz všech marných idealů, mdlý, desillusí sklán a bolestí svou sdrán. To, k čemu mudrci minulých věků spěli, co Kristus, Plato snil, do dneška snem ti jest, být ve všem ryzí jen a vždycky člověk celý a síti spraved’nost a lásku u všech cest. Své pevně hájiti a klidně nechat cizí, ctít bohy domovadomova, však vesmír obejmout... Ó jak mi líto je tvé zablácené řízy! Jak pálí do duše a řeže jek tvých pout! Být lepším bratrů svých, být silný a být dobrý!... Ty sílu s násilím v předsudku prastarém jsi změnil, pídimuž, jenž měřit chtěl se s obry, jsa v jádru, čím’s byl vždy, tím starým barbarem! Zisk, hnusné sobectví se z tvojí tváře šklebí, moc pouhá s jícny děl tvou modlou velikou, kam nelze srdcem, viď, lze ranou v tvrdé lebi, vždy stačíš bodákem, kam nelze logikou. S tou slinou na čele, na dlani s krví bratra, tak bídně plazíš se ve příští století, a hamižnosti sup tvá denně klove játra, štěk fen, zlé svědomí, jde tobě v zápětí. 181 Čím být jsi moh’, čím jsi na sklonku doby naší, oč zpátky šel jsi jen – ó změř tu propast sám! – co všecky knihy tvé, v nichž símě věků raší, tvé stavby, průmysl, tvé objevy? – Vše klam; Vševše maska barbarství, jež stále v tobě žije a snílky oslní na malou vteřinu, co všecka věda tvá i všecka poesie, když nenasytil jsi ni vlastní chudinu? Vždy starý Atilla a TamrlanTamerlan se ozve pod tvojí kulturou pozlátkem zářící, leč dějin věčný duch jak na soud si tě pozve, jsi Napoleon vždy před Moskvou hořící... 182