Dva hlasy.

Dva hlasy.
Za noci bouřlivé, kdy vichr ulicemi se zmítá hýkáním a řinčí v svítilnách, co deště hojný proud se valí ručejemi a chodcům zpozděným děs nahání i strach. Kdy mraky sražené jak vojska četa dvojí se potírají v tmě, jež spolkla hvězdný svit, kdy zem i nebesa v odvěkém chví se boji, dva hlasy slyšel jsem od nebes k zemi znít. Děl první „To můj den, den odplaty a soudu, mám dosti vašich křivd a zločinů a vin, já odkop’ v prostor již prosáklou krví hroudu, kde vraždil věštce děd a kde je vraždí syn! Vás nechci znáti víc, otrocké lidské plémě, zpět ve tmy chaosu jak blabuň nicotná se ztratiž proradná a zlotřilá ta země a mlha pohlť ji i tůně mrákotná! 183 Co vyplnili jste z všech velkých idealů? Kde jaký velký sen, jenž zpola dovršen? Kde jaké nadšení, bít v tvrdou srdcí skálu? Kde, lidstvo nicotné, tvůj o ráji jest sen? A já vám všecko dal, vy bědné děti prachu, kol vznešených čel jas a sílu v chrabrou páž, já chtěl vás k sobě vznést do hvězd a zory nachu, a vaše odpověď? – Ó blázne, hluchým kaž! Já dal vám reků řad, ty do bláta jste strhli, já věštce dal jsem vám, těm naplili jste v tvář, jich purpur, odlesk můj, jste v kaluž bláta vrhli, by syn můj před vámi byl blázen buď či lhář! Co ještě úpíte, co chcete, plémě hadí? V nic zaniknete již jak stádo efemer! Jak jezdec Gehenny můj soud nad vámi pádí, zem strhne v divoký rej konstelac a sfer. Já zkruším, zdeptám vásvás, jak mlatec zdeptá klasy, já ve vás zmýlil se, ó stádo balvanů! Já chtěl vás připravit ve příští, blahé časy, v šik duchů nesmrtných a sbor svých titanů! 184 A zatím bláto jste a nicota a hlína, má shovívavost mdlá v svém díle ustává; kdo ještě rouhá se? Kdo ještě ruce spíná, váš vzlyk je soptění, váš dech jest otrava! A tak jdu soudit vás, vy rody trpasličí, den mého soudu vzplál nad vaší mohylou! je kleto v zárodku, co hýbá se a klíčí, den vzplál, jejž David snil s odvěkou Sibylou! Sem všichni andělé, sem poslové mé hrůzy, číš hněvu vylévám tou bídnou nad hrudou! dny vaše pokrytství a neřesti jsou sluzi, sníh v slunci plají dnes – však zítra nebudou! Žeň strašnou zahájím! Jde Smrt, můj sekáč bledý, jak lovec svého psa ji umdlím do potu, řka, jen kam obrátím své neúprosné hledy: Buď konec světa již a konec životu!“ – Tak shora hřímal hlas! Však z hlubin země jiný jak strašná odveta se proti němu nes’, jak pozoun andělův pad’ v dravé noční stíny, titanů kladivy pak hřímal do nebes! „Co o nás najednou se staráš s výše svojí, ty Bože tragický, jenž vrh’s nás v tmu a noc? Čím před tvým zrakem jsme? Jen pýř ve vichrů boji, co trpěli jsme kdy, šel ty’s nám na pomoc? VizViz, řadou století co proseb, kletby, pláče se neslo k obloze vždývždy marně, do hlucha! Tys proti trpícím hrál úlohu vždy spáče, nás vedla v další boj vždy silná předtucha! 185 Jsme tebe silnější v nezdolném vytrvání; své psy, vše živly své, ty’s poslal proti nám, a místo lauru hřeb vždy vrazil’s v naši skráni a místo světlu vždy nás vrh’ jsi v loupež tmám. A dnes chceš vyčítat? Dnes, po staletích bídy nás odsuzuješ ty? – Ó mlč, své kletby stav! Znáš, Bože tragický, ty staré Eumenidy, znáš sykot hadů jich, znáš výčitek těch splav! My jsme dnes vítězi! S „vae victis“ na svém čele my vracíme ti zas, čím obdařit chtěl’s nás, nám Kaina znamení jest známkou spasitele, ty’s nebyl otec náš, spíš byl jím onen ďas, jenž do tmy propasti nás, oběti své, zlákal, by nad jich spoustami se z hloubi zachechtal, náš soudruh havran byl a bojišť lačný šakal, dnes tíhu kletby své jak spousty skal k nám sval! Nuž znič ten život náš! Však rci, zda z všech nás jeden stál o ty radosti, jež pouze slíbeny? Dřív ty nám odpověz: Kde, Pane, je tvůj eden po věky věštců všech nám zpěvy toužený? Co bídy, bolesti jsi navršil nám v šíje, co marných nadějí, co povzletů a dum, co šalby klamavé, jež sluje poesie, by v posled líbala jen paty tyranům? 186 Co plaché úzkosti, co ztrát, co resignace, co mládí zdravých snů, co pošlapaných snah? Rci, jaké výtěžky jsou obrovské té práce? Dnes v sklonu století jak před tím tápem v tmách. Co velkých myšlenek a sněných věky darmo! Co hranic, žalářů, co šibenic a nač? Je sladší zhynutí než toto žití jarmo, je lepší hmoty sen,sen než tvorů živých pláč! Vem zpátky dílo své dnů sedmi, jak se líbí, zem, otrokyni svou, vzpni ve jho vlasatic, nás nelákají víc tvých rájů zářné sliby, svůj život zpět si vem, my nechcem žíti víc! A tvého soudu den, jímž hrozíš, hrůzy Bože, nám bude spasením a vykoupením jen!“... Tak dvojí tento hlas hřměl v samoty mé lože – A zítra zase boj a zítra zase den! 187