Nirvana.

Jaroslav Vrchlický

Nirvana.
Na cestách svých jsem zapad’ v hlubou stržstrž, kde uzavřené v kruhu balvany zeď tkaly neprostupnou dokola, jak uzamčen by světu tento kout. Po černé hlati basaltových tesů se svíjel dolů, zmije stříbrná, zdroj skalní, k němuž jako na besedu si sedla tíseň thují, olší, lísek, v jichž šero jasmín zářné hvězdy tkal do změti floxů, slezů, nočních fijal, jichž vůně mdlá v sen lehce ukájí. Brouk během, letem nezčeřila voda to ticho kol a motýl pestrokřídlý jak ode stvolu odtržený květ se feerickým letem jak v snu mihnul, však ani vlnkou vzduchu neotřás’, jenž zdál se státi v slunci poledním jak nepropustná, zlatem prozářená a jemně stkaná clona – za níž Bůh! Nesmírný azur, jak číš zvrácená dnem tyrkysovým dolů, jen se třás’, nad černými skal hroty jako bod kýs’ velký pták s rozpjatým křídlem stál. A ticho bylo velké, příšerné a hlubé tak, že odloupnutý štěrk pod nohou kozy, která v čilimníku 29 a kručince se pásla nade mnou, zněl jako hlahol vzdáleného hromu, jak dopadal se zvolna odrážeje od srázu k srázu... Seděl jsem a snil. Bez mety určité sny moje letly, ne motýlů rej a ne zástup vran, však neurčité byly jako tíseň larv, v kterých dříme hmyzu budoucnost, a znikly brzy v dálce, v azuru, té obrácené číši tyrkysové, bez sledu zmizely... kol zlata mlha, jak z oné vzdušné clony utkána, za kterou Boha přítomnost jsem tušil, má zatopila víčka a já cítil, jak z bytosti mé zvolna odloupává se cosi, co tam posud cizí bylo, jak lehčím stávám se a nevím čím. Vše prchlo někam. Lásky nebylo, ni záští, výčitek, i svědomí syk dotěrný spal spitý vůní fial a keřů výdechem, a jak ten štěrk se odloupává s boků příkrých skal, tak cosi padalo též s duše mojí, vše liché cetky, hluché škváry v hloub. Mně bylo, jak bych s touto skalou srost’, o kterou opřen byl jsem, noha moje jak vzrůstala by v černou prsť a mech a polních zvonců modré kalichy jak oči patřily v můj zrak, jenž strnul v bod jeden upřen. Krve koloběh se zastavil jak vlna pod ledem, 30 tluk srdce ustal, smysly jala noc tak chladná, konejšivá, útulná, zkad vzešlo všecko... jen ta zlatá mlha vln vzduchových, za níž jsem Boha tušil, se chvěla kol a v chvění tom jsem cítil vlát duši světa řkoucí: Já jsem Bůh! 31

Básně v knize Překročen zenit...: