Nirvana.
Na cestách svých jsem zapad’ v hlubou stržstrž,
kde uzavřené v kruhu balvany
zeď tkaly neprostupnou dokola,
jak uzamčen by světu tento kout.
Po černé hlati basaltových tesů
se svíjel dolů, zmije stříbrná,
zdroj skalní, k němuž jako na besedu
si sedla tíseň thují, olší, lísek,
v jichž šero jasmín zářné hvězdy tkal
do změti floxů, slezů, nočních fijal,
jichž vůně mdlá v sen lehce ukájí.
Brouk během, letem nezčeřila voda
to ticho kol a motýl pestrokřídlý
jak ode stvolu odtržený květ
se feerickým letem jak v snu mihnul,
však ani vlnkou vzduchu neotřás’,
jenž zdál se státi v slunci poledním
jak nepropustná, zlatem prozářená
a jemně stkaná clona – za níž Bůh!
Nesmírný azur, jak číš zvrácená
dnem tyrkysovým dolů, jen se třás’,
nad černými skal hroty jako bod
kýs’ velký pták s rozpjatým křídlem stál.
A ticho bylo velké, příšerné
a hlubé tak, že odloupnutý štěrk
pod nohou kozy, která v čilimníku
29
a kručince se pásla nade mnou,
zněl jako hlahol vzdáleného hromu,
jak dopadal se zvolna odrážeje
od srázu k srázu...
Seděl jsem a snil.
Bez mety určité sny moje letly,
ne motýlů rej a ne zástup vran,
však neurčité byly jako tíseň
larv, v kterých dříme hmyzu budoucnost,
a znikly brzy v dálce, v azuru,
té obrácené číši tyrkysové,
bez sledu zmizely... kol zlata mlha,
jak z oné vzdušné clony utkána,
za kterou Boha přítomnost jsem tušil,
má zatopila víčka a já cítil,
jak z bytosti mé zvolna odloupává
se cosi, co tam posud cizí bylo,
jak lehčím stávám se a nevím čím.
Vše prchlo někam. Lásky nebylo,
ni záští, výčitek, i svědomí
syk dotěrný spal spitý vůní fial
a keřů výdechem, a jak ten štěrk
se odloupává s boků příkrých skal,
tak cosi padalo též s duše mojí,
vše liché cetky, hluché škváry v hloub.
Mně bylo, jak bych s touto skalou srost’,
o kterou opřen byl jsem, noha moje
jak vzrůstala by v černou prsť a mech
a polních zvonců modré kalichy
jak oči patřily v můj zrak, jenž strnul
v bod jeden upřen. Krve koloběh
se zastavil jak vlna pod ledem,
30
tluk srdce ustal, smysly jala noc
tak chladná, konejšivá, útulná,
zkad vzešlo všecko... jen ta zlatá mlha
vln vzduchových, za níž jsem Boha tušil,
se chvěla kol a v chvění tom jsem cítil
vlát duši světa řkoucí: Já jsem Bůh!
31