K stým narozeninám Fr. Lad. Čelakovského.

K stým narozeninám Fr. Lad. Čelakovského.
A celý sbor volal: Čelakovský! Slávy dcera IV. 28.
Jak poutí peklem s Virgilem Dante když se octli v kruhu básníků zašlých dob při mocném ohni, z tlumu stínů na pozdrav veliký hlas jim zazněl: „Buď pocta vzdána vladaři pěvců všech, zda zříte, k nám se vrací již jeho stín?“ A vstříc mu spěli Homer s mečem, s Ovidem Lukanus, za ním Horac: Tak v říši slávy v líbezném údolu, všech slastí sídle, k besedě Nesmrtných zřel Kollár v snech svých pěvce chvátat k Parnassu s „Ohlasem písní ruských“. Ó sladce nástroj v ruce mu hlaholil, že všichni svorně spěli mu v ústrety a vábným čárem zvuků spitý celý sbor zavolal: „Čelakovský!“ 201 Přes dálku roků, přes jiné poměry ten půvab dosud v ucho zní stejně všem, jak druhdy pěvci „Slávy dcery“ ve věštné zvoníval jeho dumy! Čas pádný krokem železné chůze své tak útlý zdeptal nejeden ve prach květ, však silnou lípu nesklál vichr, k obloze která ční na vzdor věkům. Peň její silný mocnými kořeny se snoubí půdě mateřské, s kterou srost’, a statný v klenbu rozkládá se ohromných haluzí, těžkých květem. Na jedné sněti slavíků ruských sbor si zpívá s klidem pradávných lýrníkův, co druhou větví dav se tísní domácích skřivanů trilkujících. Jen slouchej chvíli! Dobře v nich rozeznáš i flétnu drozda milostně unylou, i kosa notu posměvačnou ve špačků žvatlavých hlučné směsi. To píseň naše, úsměvná lahodou, již zpívá rolník za pluhem kráčeje, jíž vzdychne dívka na souvrati, plející modravá kvítka lenu. 202 A růží vůně do květů lípových se míchá snivá, u paty olbříma však pestré kvítí roste včelám se šťávou moudrosti sladkou dědům. Kmen v slunci pyšně rozkládá haluze kol živým plotem vroubený, v kterém trn se mnohý tlačí na obranu k odvetě přichystán škůdné zvěři. A nejen poutník zbloudilý náhodou v říš krásy sváben před ním se zastaví, dnes celý národ s hlasem díků na pozdrav volá mu: „Čelakovský!“ 203