K stým narozeninám Fr. Lad. Čelakovského.
A celý sbor volal: Čelakovský!
Slávy dcera IV. 28.
Jak poutí peklem s Virgilem Dante když
se octli v kruhu básníků zašlých dob
při mocném ohni, z tlumu stínů
na pozdrav veliký hlas jim zazněl:
„Buď pocta vzdána vladaři pěvců všech,
zda zříte, k nám se vrací již jeho stín?“
A vstříc mu spěli Homer s mečem,
s Ovidem Lukanus, za ním Horac:
Tak v říši slávy v líbezném údolu,
všech slastí sídle, k besedě Nesmrtných
zřel Kollár v snech svých pěvce chvátat
k Parnassu s „Ohlasem písní ruských“.
Ó sladce nástroj v ruce mu hlaholil,
že všichni svorně spěli mu v ústrety
a vábným čárem zvuků spitý
celý sbor zavolal: „Čelakovský!“
201
Přes dálku roků, přes jiné poměry
ten půvab dosud v ucho zní stejně všem,
jak druhdy pěvci „Slávy dcery“
ve věštné zvoníval jeho dumy!
Čas pádný krokem železné chůze své
tak útlý zdeptal nejeden ve prach květ,
však silnou lípu nesklál vichr,
k obloze která ční na vzdor věkům.
Peň její silný mocnými kořeny
se snoubí půdě mateřské, s kterou srost’,
a statný v klenbu rozkládá se
ohromných haluzí, těžkých květem.
Na jedné sněti slavíků ruských sbor
si zpívá s klidem pradávných lýrníkův,
co druhou větví dav se tísní
domácích skřivanů trilkujících.
Jen slouchej chvíli! Dobře v nich rozeznáš
i flétnu drozda milostně unylou,
i kosa notu posměvačnou
ve špačků žvatlavých hlučné směsi.
To píseň naše, úsměvná lahodou,
již zpívá rolník za pluhem kráčeje,
jíž vzdychne dívka na souvrati,
plející modravá kvítka lenu.
202
A růží vůně do květů lípových
se míchá snivá, u paty olbříma
však pestré kvítí roste včelám
se šťávou moudrosti sladkou dědům.
Kmen v slunci pyšně rozkládá haluze
kol živým plotem vroubený, v kterém trn
se mnohý tlačí na obranu
k odvetě přichystán škůdné zvěři.
A nejen poutník zbloudilý náhodou
v říš krásy sváben před ním se zastaví,
dnes celý národ s hlasem díků
na pozdrav volá mu: „Čelakovský!“
203