Na noze zemdlené s tou koulí galejníka,
již nad tvé kotníky přikoval první hřích,
ó rci, kam vlečeš se, v tmy jaké nové vniká
pouť tvoje, člověče, v sklon věku v mlhách zlých?
Máš síly bušiti svou zkrvácenou pěstí
na bránu století, jež sfinga před tebou
se tyčí, v zraku svém sen domnělého štěstí
pod nebes zářících lhostejnou velebou?
K těm vratům zavřeným, jež rozletí se zítra,
co neseš v klínu svém, co neseš v dlani své?
Snad tuchy příštích zor, skřivánky svého jitra?
Ne, děs a pochybnost a strach jen hruď tvou rve!
Já jinak tebe snil ve zmírajícím věku;
před branou století mně stanul’s athleta,
syn světla, ve kterém Bůh mluvil ve člověku,
cíl jehož právo jest a svatá odveta.
A zatím zdrásaný a krve pln a kalu
se smýkáš ve prachu do budoucnosti bran,
na tváři stopy slz všech marných idealů,
mdlý, desillusí sklán a bolestí svou sdrán.
To, k čemu mudrci minulých věků spěli,
co Kristus, Plato snil, do dneška snem ti jest,
být ve všem ryzí jen a vždycky člověk celý
a síti spraved’nost a lásku u všech cest.
Své pevně hájiti a klidně nechat cizí,
ctít bohy domova, však vesmír obejmout...
Ó jak mi líto je tvé zablácené řízy!
Jak pálí do duše a řeže jek tvých pout!
Být lepším bratrů svých, být silný a být dobrý!...
Ty sílu s násilím v předsudku prastarém
jsi změnil, pídimuž, jenž měřit chtěl se s obry,
jsa v jádru, čím’s byl vždy, tím starým barbarem!
Zisk, hnusné sobectví se z tvojí tváře šklebí,
moc pouhá s jícny děl tvou modlou velikou,
kam nelze srdcem, viď, lze ranou v tvrdé lebi,
vždy stačíš bodákem, kam nelze logikou.
S tou slinou na čele, na dlani s krví bratra,
tak bídně plazíš se ve příští století,
a hamižnosti sup tvá denně klove játra,
štěk fen, zlé svědomí, jde tobě v zápětí.
Čím být jsi moh’, čím jsi na sklonku doby naší,
oč zpátky šel jsi jen – ó změř tu propast sám! –
co všecky knihy tvé, v nichž símě věků raší,
tvé stavby, průmysl, tvé objevy? – Vše klam;
vše maska barbarství, jež stále v tobě žije
a snílky oslní na malou vteřinu,
co všecka věda tvá i všecka poesie,
když nenasytil jsi ni vlastní chudinu?
Vždy starý Atilla a Tamerlan se ozve
pod tvojí kulturou pozlátkem zářící,
leč dějin věčný duch jak na soud si tě pozve,
jsi Napoleon vždy před Moskvou hořící...