Utrhni květ!
Mně život připadá kolmý jak sráz
nad Věčna vztyčený mořem,
tu mračno jej halí, tam oblévá jas,
tu štěstím je věnčen, tam hořem.
A poutníkem po něm každý je z nás,
jdem v prachu, brázdu svou ořem.
Tu v písku se, v kamení nejeden zved’
před zrakem ztrnulým edenský květ,
ó poutníku, nehleď více zpět
ni v před –
jen utrhni květ!
Ty květy barev jsou vábivých tak
a rostou z hluboka, z nitra,
tak mají blankytný, zářící zrak,zrak
jak vzpomínka mládí, slib jitra.
Co tobě cesta je, co tobě mrak?
co nástraha sterých zlob chytrá?
Právě tu před tebou jeden se zved’,
jak dívčí oko plá, nebeský květ,
ó poutníku, nehleď více zpět
ni v před –
jen utrhni květ!
112
Ten sluje myšlénka, ten sluje cit,
ten sluje líbezné snění;
v tom božství zákmit jsi zářící chyt’,
v tom kyne ti opojení
a ten, jenž nejvyšší zdobí tam štít,
všech nejkrasší – zapomnění...
Jak lákavě v mrákavě tady se zved’
ten edenský květ, čím tobě je svět?
Ó poutníku, nehleď více zpět
ni v před –
jen utrhni květ!
Co na tom, máš-li již plnou dlaň jich?
Snad mnohý cestou ti svadne!
Vždy půjdeš na sever – daleko jih –
na štěrku květy pak žádné!
A přijdeš v oblasti, věčný kde sníh,
čím potom duše tvá zmládne?
Nuž utrhni, jak se před tebou zved’,
ten písně tvé edenský, blankytný květ,
ó poutníku, nehleď více zpět
ni v před –
jen utrhni květ!
113