U hrobu Marie Panny.

Xaver Dvořák

U hrobu Marie Panny.
„Ó nechte, bratří, nechať ještě jednou smím spatřiti tvář její svatou – lednou, smím zlíbať v pláči drahou její ruku a v ňadrech ztišit dravou svoji muku; ať naposled ji zraky moje zhlednou“ děl Tomáš k druhům. – Jati prosbou bědnou jej vedli k hrobu. V rajském čarozvuku cos táhlo vzduchem, vůně svěžích puků, se zdálo, z rovu vstříc jim snivá dýše a stíny zlatých křídel táhnou výše; a kolem písní chvěly se i skály, jak Matku svou by do snů kolébaly... i v bázni zvedli kámen – dech se úží – hle, na dně hrobu květ jen bílých růží. 86

Kniha Zlatou stezkou (1888)
Autor Xaver Dvořák