Ční v skalách, jako když se opozdí.
Jest tich a pust, kol šedých jeho zdí
se v celých proudech břečtan pění;
a luny svit když padne na skálu,
dva cypřiše u jeho portálu
jsou jak dva mniši zamyšlení.
Žalm zpívá sova. Vítr vyzvání
ku hóře živlům; na věž bez bání
se akacie zachytily,
jak nastrkal bys květů do vásy,
a od stropu jak zvonů provazy
se netopýři zavěsili.
Však jeho poušť přec láska zakrývá.
Hle, pod řimsou hrdlička bázlivá,
v zdi štěrbinách má doupnák hnízda;
kde druhdy mnich se klonil nad zpěvník,
tam bují jasmín, hloh a čilimník,
v jichž květu drozd a slavík zpívá.
My přišli k němu sjíždějíce s hor
mdlí cestou již, a veselý náš sbor
zas jeho stěny rozhlaholil;
ve chrámu klenbě zvonil dívčí smích,
až ztajili zpěv ptáci na snětích
a červánkem zdi večer polil.
Hle, slunce v sklonu! Stíny zrůstaly...
Kam nyní dále? My jsme zůstali.
Nám azur nebes rozbil stany,
nám prázdné chodby daly přístřeší,
květ vůni svou a chládek ořeší.
Zdi staré, buďte požehnány!
Pod zbledlé fresky, pusté arkady,
za sebou myrty staré zahrady,
jichž snět v klášterní okno klepe,
jsme usedli a brzy oheň vzplál,
jak v pozdrav ohni, v kterém západ stál
i divadlo hor velkolepé.
A kolem ohně v pestrém skupení
jsme ulehli na žluté lupení...
Ó jaký vonný vzduch a sladký!
Jak zlatý paprsk v hovor zpěv se mih’,
jak motýl z květů dívkám z úst let’ smích
a z lahví vzhůru letly zátky.
Ó jaká změna! V ticho klášterní
ton kytary jak Ave večerní
zněl v stromů haluzích se tmících,
a v modlitbách, kde chvěl se asketa,
tam zvonily teď verše Musseta
z úst dívčích smavých, laškujících!
A různých písní nový příval zněl.
Vše splynulo: tu cinkal ritornel,
tam zahřímali Marseillaisu;
„Kde domov můj?“ já zpíval v tuto směs,
a zbuzený pták jásal jara ples
za námi v purpurovém bezu.
Noc skláněla se hvězdnou oblohou
na štíty hor, jenž našich u nohou
se jako rozvaliny tměly
vždy dál se pnouce u výš zázračnou
až, bílým štítem kde říš oblačnou
Cimone trhá osamělý.
Níž květnatý dol skalin ve klíně.
Slyš! z dálky šumí ručej v roklině;
viz! nyní hvězda s nebe spadla.
Cos zalkalo... a vonné ticho zas,
ve kláštera zdech i náš oheň zhas’,
noc všady černé stíny kladla.
A v zamyšlení já se druha ptal,
nač vystavěn zde klášter v lůně skal?
Snad by v něm starý pifferaro,
mdlý cestou s hor, si odpočinout moh’?
Či by tam sletla píseň má, jak v hloh
pták sletá, když se vrátí jaro?