Zpěvačce, která zpívala píseň neapolských plavců.
Santa Lucia!
Buď žehnána! Po dlouhém čase
tys v pravém, svatém nadšení
k mým retům přiklonila zase
číš nebeského umění!
Nejdříve tiše na kraj retů
zpěv z duše tvojí zabloudil,
až náhle vzrost a v divém letu
se mocně víchrem rozproudil!
Ó kterak v melodii hlasné
se třtinou chvěl tvůj štíhlý vzrůst,
jak tóny, kapky rosy jasné,
se řinuly přes poupě úst,
a ruce tvé na ňader vlny
jak padly bouř jich tišíce –
tak nad ocean hněvuplný
se rozkládá svit měsíce!
Na sestru píseň smích tvůj čekal
ve důlku tváře zbloudilý,
tu ztratil se, tu po rtech těkal,
tu v očích mih se na chvíli.
85
Tvé tělo bylo vasa řecká,
z níž v krásy vábném úsměvu
ve písni sladká vůně všecka
se proudila mi v úlevu.
Jak zněla tvoje píseň bolná
tu jako perly přes mramor,
tu vzdechem umírala zvolna,
jak alpské rohy v klínu hor!
Já Vesuv viděl, záliv celý,
jak hořel nachem opálu,
nad ním tvé písně tóny zněly
a hasly v dálce pomalu!
Já viděl plavce nahých šijí
se klonit přes kraj paluby, –
ne Madonnou, tvou melodií
jsou uchráněni záhuby!
Ó zpívej dál! ač bez přístavu
se loď má kloní v noční šer,
přec ruce spínám, skláním hlavu,
a světím lásky svatvečer!
86