SMUTEK MOŘE.
Mrtvé, tiché, nepohnuté
moře dumá před mým zrakem,
sotva slunce šedým mrakem
kmitne rovno skvrně žluté.
Pláň se člunkem nerozčeří,
vzduch se nezachvěje ptákem,
stožárů jen tichý les
v dálce, kde se přístav šeří,
trčí smutně do nebes.
Ocean a nebe včera
v lesku závodily spolu,
kol nich tkala aureolu
barev západu hra sterá.
Slunce jako žhavý rubín
spouštělo se zvolna dolů
nad korábů čilý rej –
mha dnes vstala z vodních hlubin
a s ní stesk a beznaděj.
Bouř jsem viděl v noci ještě,
jak se vzpjala nad pobřežím,
a jak vlny rovné věžím
drtila o skálu v deště.
107
V jásavé té symfonii
píseň, kterou v hrudi střežím,
vzlétla žhavou perutí –
Dnes jen mraky břehy kryjí,
tiché vše a bez hnutí.
Co jen němé vody tyto
tají ve svém bezdném lůně,
že i slunce na jich trůně
sní závojem chmury skryto?
že když dlouho patřím na ně,
žal se mojí snoubí struně
a myšlenek divý svár
sedá na mé bledé skráně,
jak tlum racků na stožár?
Či snad mraků závoj strhnou
spící vody po tom tichu,
v blescích, v hromech, v živlů smíchu
v objetí se slunci vrhnou?
Duchu můj! tys roven moři,
spící lve, svou probuď pýchu,
bouří vášně k světlu spěj,
a těm, kdo tě spjali v hoři,
hoď svá pouta v obličej!
108