Chmurné, smutné bylo nebe,
ale vzduchem tucha jara
táhla s fialkovou vůní,
ob čas kapka spadla s mračen
v bláto zcela kostrbaté,
úzké, stmělé uličky.
Šel jsem domů, nevím odkud,
zamyšlen a v špatné míře,
nuda hlodala mi v duši,
prázdno zívalo mi v srdci.
Šel jsem v dumách, náhle hlavu
vztyčil jsem, mne zbudil ze snů
jak stříbrné, jasné zvonky
rozpustilý dívčí smích.
A po dlažbě kostrbaté
jak dvě víly jen se mihla
děvčátka dvě; rusovlasá
jedna byla, černobrvá
zase druhá, v lehkých šatech
domácích a bylo vidět,
jak si v chvatu přehodily
přes ramena pěkně tkaný
z pestré vlny šáteček.
Mihly se jak v snu; jich smíchem
ulička se vyjasnila
a já zaslech’ tato slova:
– Jak že, je tam bratránek?
Pravila to zlatovláska,
černobrvá na to smíchy
za boky se popadajíc
děla: Ano, u vrat čeká,
zatím druhými co dveřmi
my jsme prchly obě dvě.
– Návštěva ta platí tobě!
– Prosím, ne, však tobě platí!
– Ať si čeká! – Hleď, jak prší!
A zas nový, sladký smích.
Zmizely mi, avšak s nimi
zmizela má nuda všecka,
omrzelost, nerozhodnost
a já viděl stále v duchu,
co déšť hustěj’ k zemi splýval,
uličku tu kostrbatou,
před vraty kde smutně stojí
pod svítilnou blikající
plný touhy, vzdychající,
ubohý ten bratránek.
A jak zlatých včelek povyk,
jaro když tu, v sluch mi zvonil
s fialkovou vůní svěží,
Mladosti, tvůj luzný smích!