X.

X.
Chmurné, smutné bylo nebe, ale vzduchem tucha jara táhla s fialkovou vůní, ob čas kapka spadla s mračen v bláto zcela kostrbaté, úzké, stmělé uličky. Šel jsem domů, nevím odkud, zamyšlen a v špatné míře, nuda hlodala mi v duši, prázdno zívalo mi v srdci. Šel jsem v dumách, náhle hlavu vztyčil jsem, mne zbudil ze snů jak stříbrné, jasné zvonky rozpustilý dívčí smích. 100 A po dlažbě kostrbaté jak dvě víly jen se mihla děvčátka dvě; rusovlasá jedna byla, černobrvá zase druhá, v lehkých šatech domácích a bylo vidět, jak si v chvatu přehodily přes ramena pěkně tkaný z pestré vlny šáteček. Mihly se jak v snu; jich smíchem ulička se vyjasnila a já zaslech’ tato slova: – Jak že, je tam bratránek? Pravila to zlatovláska, černobrvá na to smíchy za boky se popadajíc děla: Ano, u vrat čeká, zatím druhými co dveřmi my jsme prchly obě dvě. – Návštěva ta platí tobě! – Prosím, ne, však tobě platí! – Ať si čeká! – Hleď, jak prší! A zas nový, sladký smích. Zmizely mi, avšak s nimi zmizela má nuda všecka, omrzelost, nerozhodnost a já viděl stále v duchu, co déšť hustěj’ k zemi splýval, uličku tu kostrbatou, 101 před vraty kde smutně stojí pod svítilnou blikající plný touhy, vzdychající, ubohý ten bratránek. A jak zlatých včelek povyk, jaro když tu, v sluch mi zvonil s fialkovou vůní svěží, Mladosti, tvůj luzný smích! 102