Viktor Hugo.

Viktor Hugo. (26. února 1802 – 22. května 1885)
Ta věčnost, které patřil často v oko tak upřeně a vážně, přehluboko, ať v práci ducha, v jizbě samotáře, ať v bouři u moře, kdy tma a záře se stíhaly jak bol a radost v žití, jíž neděsil se v davů vlnobití, když „kamenujte“ spitá luza řvala: ta věčnost jej teď v objetí své vzala. Juž pronik’ taj, jenž uniká nám stále, juž křídlem orla ulít’ zemské skále, zkad’ patřit do hvězd bylo jeho zvykem. Byl velkým vždy, však tímto okamžikem je nesmrtelný. Smutek nesmí ani hruď plnit nám, neb jeho umírání jest nejkrásnějším cíle vyplněním. Kam dumou, vůlí, citem, silou, sněním on směřoval, cíl zářný dostih’ vždycky. Zřel v knihu, která sluje osud lidský, a litoval, že tak je plna rmutu a krve, slzí; okovy a knutu a popraviště, strom ten pekla děsný, chtěl vyplet se světa. Snil příchod Vesny, 168 jež oblažit má jednou lidstvo celé. Měl sílu obra a klid myslitele, jenž ví, že k světlu chvátá skrze hoře. O břehy skalné, dumné pláně moře, jak často po vás s vyhnancovy skály své touhy, orly pouštěl, svoje žaly, své hromné věštby plné blýskavice! Jak často v bouři, každá vlna lvice kdy vzpínala se u nohou mu v jeku, on snil a básnil velkou báseň věků, kde kreslil lidstva slavný pochod k světlu! Jak s dětmi hrál a zase blesků metlu jak svázal a jí nad hlavami svištěl a zády tyranů! I z hněvu prýštěl mu poesie zdroj, však slitování vždy křídlem bílým za ním vzlétlo, ranní svit nesouc v stíny nekonečné noci. On neuměl se pokořiti moci, jen lásce podléhal ten vítěz skvělý, a všickni, kteří s krvavými čely jdou za světlem, co k otci zřeli k němu. Vše odpustit a rozuměti všemu, vše vysvětlit, jen dobro když v tom skryto, květ zvednout kleslý oře pod kopyto a z hanby ženu, z bídy dítě zvednout, toť jeho ideál, k dnu taje shlédnout a zachytit, co prýští světla, lásky, ó věčnosti, z tvé sfingovité masky toť jeho poesie rosná manna! 169 Ne žalozpěvy, pějte hosianna! V něm člověk dospěl nejvyššího cíle, on lev si uleh’ po hotovém díle na kořist svou; ruch slávy kolem něho jest jako hukot moře vzdáleného. Teď jako velká socha granitová na mezi věku stojí, stále nová z ní proudí záře v cestu těm, kdo poutí se pachtí velké jitro postihnouti, jež tušil on a v jehož příchod věřil a jemuž dráhu klestil, nechť se šeřil kol bouří obzor. Toto jitro skvělé mu jasem plá na olympickém čele a světla celé moře na svět hází. Sem lilie a palmy! – Slunce vzchází! 170