Poklad.

Jaroslav Vrchlický

Poklad.
Šťastně dostali se vlasti přes hranice, ještě neosušil vítr jejich líce. Ještě neztišili vzdechů valné moře, a juž opět nové stihnulo je hoře. Nevzplál nad horami první úsvit denní, žoldáckou kdy rotou byli přepadeni. Ovšem boj byl krátký; sotva svitlo ráno, všecko porubáno, všecko zdrancováno. Pod strhanou plachtou, jež se větrem chvěla, tma jen šklebila se, prázdnota jen zela. Koník věrný smutně řemením svým zvonil, k zsinalé se tváři pána svého klonil. Z houštiny pes vylez’, ukryl se tam strachem, a vyl k nebi žalně, pokryt krví, prachem. Na tu spoustu děsnou, živý obraz žele, patřil pouze vlídně obraz Spasitele. 41 Stál tu rovněž sešlý a sám na rozcestí, nemoh’, běda, paž’ jim ku pomoci vznésti! Havran zakrákoral, snad juž kořist cítil, příšerným se letem ku mrtvole řítil. Ta však nazvedla se zkrvácená, bledá, ruka křečovitě vzpjala se, cos hledá! Koleno se napne, muž se k vozu vleče, v slámě hrabe, ač krev přes ruce mu teče, Našelnašel; smrti chmura cloní zrak mu hustá, našel svatý poklad, tiskne naň mdlá ústa, Pokladpoklad, po němž cizák nesáh’ rukou silnou. Umíraje zlíbal – bibli šestidílnou. 42