III.

III.
Dozněla juž hudba v sále, došustil juž lesklý hedváb, lustr juž juž dokmitává, prázdno děsné kolem zeje; 88 pouze tamo z háje palem, oleandrů, rhododendrů svítí v nahé, božské kráse nesmrtelná Venuše! Zbyl jsem tu a k ní tak mluvím: Jak jsi šťastná, paní světa! Čím ti každá změna času, problemy a theorie? Záříš stále v božské kráse nad pleše i nad paruky, nad vycpané ňader vděky, nad krajky a fraky hoříš, jak bys včera z pěny moře vyhoupla se zázračná! Čníš tu posud jako druhdy, Hellas když ti pletla věnce, a zvěst lásky sladká létla od Lesbu až do Palmyry, až za sloupy Herakla! Říše tvá je nesmrtelná, od moře jde k moři, hvězdy objímá i pouští prostor, každé ňadro je tvým chrámem, každé srdce je tvůj oltář, vláda tvá je bez konce! Před chvílí dva v tomto hájku, radost v očích, plamen v tváři před tebou, ó paní světa, v bouřné touze vyznali si sladké svoje tajemství! 89 Bohyně však odpovídá, kroutí svojí krásnou hlavou: Mýlíš se, můj dobrý hochu, snílek jsi a blázínek! Hynu stejně, jak vše hyne. Ti dva, o kterých jsi blouznil, docela se nemilují: dceruška to pana rady, jenž je chefem v kanceláři, kde ten mladík, koncipient, udělat chce karieru. Odpovídám: Odpusť, paní, však jsem viděl tímto zrakem, že jí do ruky tisk’ papír, jistě vzletnou báseň lásky, touhy svojí vyznání. Mýlíš se, můj dobrý hochu, odpovídá paní světa, vstupenka to na kluziště klubu, kterého je členem, sejdou se tam zítra zase pod matinky dozorem. Při tom zívla paní světa, zatřásla se na podstavci, nebo mráz jí přejel záda, upadla pak v dumy zas! 90