Antická reminiscence.

Jaroslav Vrchlický

Antická reminiscence.
To byla cesta září, nachem, vůní, jak, Hellado, tvém sladkém na výsluní by koráb s písní letěl mezi květy. Vzduch svítil, dálka bezmraká se smála, že řek’ bysbys, chvílemi loď v zlatě stála, by milujících neodtrhla rety. Kol břehy shlížely se samá zeleň, ve hloubce vod stín buků jásal: Neleň, je sladko pod mým krovem spočinouti! Na křídla racku v modru u stožáru zář slunce psala: Sladko býti v páru! A vlny šplíchly: Jak je sladko plouti! Jak ňadra ženy vlnila se voda, kol smích zněl, číše souzvuk, ples a shoda, zář Odysseje táhla mojí duší, já čekal každou chvíli povel děsný: „Zde ostrov Sirén, zpěv jich zazní plesný, ó zacpěte si rychle voskem uši!“ [11]