Antická reminiscence.
To byla cesta září, nachem, vůní,
jak, Hellado, tvém sladkém na výsluní
by koráb s písní letěl mezi květy.
Vzduch svítil, dálka bezmraká se smála,
že řek’ bysbys, chvílemi loď v zlatě stála,
by milujících neodtrhla rety.
Kol břehy shlížely se samá zeleň,
ve hloubce vod stín buků jásal: Neleň,
je sladko pod mým krovem spočinouti!
Na křídla racku v modru u stožáru
zář slunce psala: Sladko býti v páru!
A vlny šplíchly: Jak je sladko plouti!
Jak ňadra ženy vlnila se voda,
kol smích zněl, číše souzvuk, ples a shoda,
zář Odysseje táhla mojí duší,
já čekal každou chvíli povel děsný:
„Zde ostrov Sirén, zpěv jich zazní plesný,
ó zacpěte si rychle voskem uši!“
[11]