IV.

Jaroslav Vrchlický

IV.
Co má vonný, letní večer, co má lásky na svědomí! Stromů ševel, jaká hudba! Vůně květů, jaká něha! Měsíc, jaké pokušení! Píseň ptáků, jaký ples! Rozum tady malomocný směšný je a bídný pedant, rozvahy jenž okuláry ztratí v prvním keři růží, který se mu žhavým dechem sálající, hárající v cestu právě namane. Svědomí je stará sova, vyletí, však luny světlem ozářena, zrak hned ztrácí a se vrací v doupě mozku, prchá, za ní divá havěť rozmarů a vtipů letí, hlučně se jí vysmívá. Povinnost je starý liktor, jemuž do hrozících fascí, následků a výstrah směšných, humor hravý, neposedný, místo seker křivdy mstících oslích uší nastrká. Rozpaky? – V tom slavík zpívá, ulítnou jak šedé můry. 91 Výčitky? – Tam vrzlo okno, zmizí jako zlaté mouchy. Nesmělost? – Tam kyne ručka, splývá na stín podél cesty. Zmizel svět a vládne láska veliká a všeobsáhlá, bezedná a plná hvězd. Věru, co má letní večer, co má lásky na svědomí! Stromů ševel, jaká hudba! Vůně květů, jaká něha! Měsíc, jaké pokušení! Píseň ptáků, jaký ples!