Poslední láska Dona Juana.

Poslední láska Dona Juana.
I. I.
Hoj, to byla divá jízda! Slyším posud, kterak hvízdá kol uší nám vichr. Hnízda shazuje v šer našich cest, v zrak jen se nám zajiskřilo, pod nohy nám uhodilo, hochu, věru perné dílo vykonala naše pěst! Co tam vidíš v šeru stromů, jsou to věže, štíty domů? – Ne, pane, to klášter jest! II. II.
Ale hůř je, pane milý, nový jezdců tlum tam pílí, raněn jsem a nemám síly, necítím juž bok ni hřbet. Nový útok, nová zrada, ďábelská ta kavalkáda zaskočí nás právě v záda, chlapů těch je čtyřicet! „Nuže při nejbližším blesku na železnou uhoď desku, otevrou nám asyl hned!“ 63 III. III.
Ale dobrý Leporello stáhl brvy, svraštil čelo: – Mně se cosi v očích tmělo; za tou zdí ten křížů les nechce se mi líbit právě, sejc tam zalkal usedavě, na hroby ve vlhké trávě příšerným se letem snes’. Než bych v klášterní té věži hledal asyl, v nové řeži raděj zhynu jako pes! IV. IV.
„Nic to, hochu, platno není. Neslyšíš zas nové hřmění, ořů dept a mečů znění? Jsou nám v patách! Zazvoň již Dosti pro dnešek mám seče, nemám přílby, nemám meče, krev z tvé rány zdrojem teče, za uši si toto vpiš: Kde jsi nesil, nechtěj žíti! Mně však musí z cesty jítijíti, ať to ďábel je neb kříž!“ V. V.
V plaché záři nových blesků zbraň se mihla v hlučném třesku, Leporello zahřměl v desku: Pomoc ! Asyl! hlasně křik’; rána dutá zněla spěchem, 64 chodbami se nesla echem, jako lkáním, jako vzdechem na zvonici sejček vzlyk’. Skřípla vrata, holohlavý mnich je vpustil v klášter tmavý, ani nehles’ na jich dík. VI. VI.
Pouštěl zrnka na růženci, ved’ je chodbou, v pestrém věnci jak příšerní zakuklenci opatů všech obrazy na ně zřely se zdi šeré. Divná druž ta dál se bere, Venku vichr stromy pere, nová bouř zas přichází. Stíny po zemi se lejí, úzká okna jen se chvějí pod novými nárazy. VII. VII.
– Vemte za vděk touto celou! pravil mnich a úzkou, stmělou síňku otevřel a s bdělou pozorností zavřel zas. Don Juan postoupil blíže, jedno okno samá mříže, hřbitovní jím viděl kříže, stromy, jimiž vichr třás’. Odvrátil se, used’ v křeslo, v dumy oceán jej neslo vzpomínání v zašlý čas. 65 VIII. VIII.
Leporello used’ na zem. Hromu divým pod nárazem klášter zachvěl se a rázem dvéře létly do kořán, a v nich v chodby polozáři, kde se stín a světlo sváří, šedý mnich stál s vážnou tvářítváří. – Vítám vás ve míru stan! Řek’ to divně v živlů vřavu, tak že zvolna hrdou hlavu z dumy pozved’ Don Juan. IX. IX.
A v té chvíli za opatem vešel frater služným chvatem, na talíři nesl zlatém číši s velkou konvicí. Na stůl všecko rozestavil, poklonil se, panstvo zdravil, opat cos mu v ucho pravil, frater zmizel mlčící; opat nalil vina v číše, kynul hostu svému tiše a zved’ pohár jiskřící. X. X.
Dopito a nalil znova, nepromluvil při tom slova. „Jaká léčka satanova zde mne čeká, mnichu mluv! Kde jsem?“ – Ve přístavu míru 66 „Divná řeč to k bohatýru, nevolno mi v netopýrů společnosti, sýců, sův! Jak tvůj klášter nazývá se?“ – Lodice ku věčné spáse, hrob všech tužeb, vášní, snův! XI. XI.
„Ha, ha, jak jsi směšný, mnichu, myslíš, v těchto zdí že tichu lázní modlitby všech hříchů s duše spadne rmut a prach? Možná, věřím, v tomto stínu že lze ve samoty klínu odpykati starou vinu, slzí moře, krve nach. Ale touha – ta je věčná, muka její nekonečná, věčný její křídel vzmach! XII. XII.
Můžeš tělo umrtviti, aby snem mu bylo žití? Nikoliv, zas rozkoš píti z nových musí pohárů. V rozkoše noc když se kácíš, dvakrát získáš víc, než ztrácíš, nový člověk vždy se vracíš v nové síly rozmaru. Avšak lép’ ty umíš kázat, na tvé jméno chci se tázat, Piju tvému ku zdaru!“ 67 XIII. XIII.
Divoce svůj pohár chopil, rázem jeho oheň dopil, v mnicha tahy zrak svůj ztopil. „Kdo jsi, měl bych tebe znát?“ A mnich povstal, kynul rukou; v deště píseň jednozvukou, tam, kde kapky v okno tlukou a kde tmí se mrtvých sad, velký blesk se jizbou mihnul, rázem příkrov šera zdvihnul; Don Juan zřel v ohni plát XIV. XIV.
Celý klášter jak hrob němý a tam, hrůzo, za mřížemi, mezi stromů haluzemi, kterými třás’ vichrů vztek, posupná a velká, šerá stála socha komandéra na vlas podobná té, která byla strašný náhrobek kmeta, jehož dceru svábil v náruč svou a pak jej zabil z pouhé sázky peklu vděk. XV. XV.
Divý smích Don Juan mísí v hromu řev: „Ó mnichu lysý, v posled komandér sám ty jsi – nech těch hříček, já chci spát! Jsi-li přelud, zmizíš jitrem, 68 mým však nepohnul jsi nitrem. Mlčíš, však v tvém oku chytrém příšerný zřím zážeh plát!“ Opat vážně hlavou kýval: – Pravdu děl’s, a ven se díval, – pravdu děl’s, ty půjdeš spat! XVI. XVI.
„Tisíc ďáblů, hrůzy pekla duše má se neulekla, ale sopkou bouří vzteklá; – štěstí tvé, že nemám meč. Jsi můj stín, v kterém se brodím? Za mnou všady jdeš, kde chodím? Ustup, nebo korbel hodím po tobě, tvou strhám léč, v niž mne chytil’s, chytrý ďábel, v přeludů a vidin Babel!“ – Zpátky! Šílíš? Stav svou řeč! XVII. XVII.
Člověk jsem a dobra přítel, Svaté Panny věrný ctitel, dítě duchem – dnes však mstitel! opat praví vážným rtem. – Bůh tě v tento klášter vedl, sám ty sítě na tě spředl, nuže slyš, zřím, že jsi zbledl, Gonzalův já bratr jsem! – Don Juan skles’ jak dub skácen, náhle vysílen a schvácen v křesle seděl tich a něm. 69 XVIII. XVIII.
– Já jsem dědic pomsty jeho, mstitel tvého skutku zlého ; nechav dvora, války, všeho, v ten jsem vstoupil monastýr, bolest mou čas nemoh’ zničit, začla vždycky znovu klíčit, sochu jeho dal jsem vztyčit v mrtvých sad, kde vládne mír, by mi v každé času změně připomněla každodenně zločin tvůj a jeho smír! XIX. XIX.
Neodejdeš odsud živý! Dříve, nežli v Styxu nivy vstoupíš sám, stín mlčenlivý, lítostí svůj pykej hřích! Mnoho, věř mi, slzy smyjí, čím se hlouběj’ v duši ryjí, v modlitbě se křídla kryji, křídla bílá jako sníh, jimiž nad pekelnou smolu černá duše ze plápolu vzlétne v světla paprscích! XX. XX.
S plamenným tak pravil okem, odešel pak vážným krokem, skříply dvéře, deště tokem okna zněla, stenal krov. Dlouhé ticho; v trapném snění 70 Don Juan a v zamyšlení seděl, v žilách ohně vření, v mozku led a v údech kov, seděl sám jak přelud pouhý, bez myšlénky, citu, touhy, bez povzdechu, beze slov. XXI. XXI.
Přejel rukou ledné čelo. „Konec písně,“ s rtů mu sjelo, „Slyšíš, hochu Leporello?“ Ale darmo; u dveří chudák dávno mrtev leží, stružkou z boku krev mu běží, podleh’ ráně, kterou v řeži zapomněl dát soupeři. Don Juan tu smuten stojí: „Konec písně, konec boji, sám to člověk nevěří! XXII. XXII.
Věrně za mnou v hony, spády, kavalkady, maskarady dobrý hoch ten kráčel všady, teď je náhle – němý host. Mnoho žvástal při konvici, loutnu hrával při měsíci, mnohou líbal krasavici, rval se, pral se, smál se dost. Povzdech dlouhý, úsměv krátký, v strouze za hřbitova vrátky – holá čelist, bílá kost! 71 XXIII. XXIII.
Avšak nechci věšet hlavu v dum a smutku kalném splavu, abych v posled pro zábavu, jak mi pater poradil, dal se ještě na modlení. Vari, dumo! vari, snění! ještě pohár můj se pění, žár můj ten mnich neschladil. Co mi života je cena? Odfouknutá s číše pěna!“ Dopil a se posadil. XXIV. XXIV.
A zas klesl zvolna v dumy, naslouchal, jak liják šumí, bouře hluk se v dálce tlumí, však tu náhle – pozor, slyš, ve zdi temně šustí cosi, jako vítr ve rákosí, jak by v chodbě šeptal kdosi; je to vítr přec neb myš? Nyní jsou to kroky zjevné, vzdušné, lehké, ale pevné, a jdou ustavičně blíž. XXV. XXV.
Pro mne jdou – tak myslil sobě – v této nízké, šeré kobě bídně zhynu, avšak v hrobě lhostejné juž vše to jest. Co je na tom, já žil přece, 72 z všedností jsem vylít’ klece, hrdou hlavu nes’ i plece, zdeptal předsudek i čest! Život postihnul jsem v jádru a k dívčímu skloněn ňadru vzpjal jsem skráň do věčných hvězd! XXVI. XXVI.
Aj, Madonny pod obrazem v koutě stěna padá na zem, a tam otvor zeje rázem; jak má zraku uvěřit? V pološeru, polojase dívčí tvář v něm usmívá se, oko tone v černé řase, čelo spíná cetek třpyt, ve živůtku pestrém plná zachvívá se ňader vlna, v ústech bílých zoubků kmit. XXVII. XXVII.
V této otevřené stěně chvíli stojí udiveně. Don Juan vstal neprodleně. „Pekla dřív, teď z ráje zjev, vítej, kdo jsi? přelud pouhý? Jak tě zdobí světla prouhy, řek’ bych, vtělení mé touhy že jsi, nejkrásnější z děv! Don Juan jsem, na smrt čekám, z ruky tvé bych vzal ji, klekám, v tom však slyším žití zpěv. 73 XXVIII. XXVIII.
Ten, jenž v hvězdách světy bloudí, z bytosti tvé teď se proudí, cítím, v něm bůh světy soudí; co je život, láska je! Na dně moře, v listí stromu, v hrdle ptáka, v řevu hromu, v kapce krve, ve atomu v novou vesnu roztaje, život stálý, život věčný, přechod, rozvoj nekonečný – pojď, unes mne do ráje!“ XXIX. XXIX.
Dívka juž mu v klíně sedí, udivena k němu hledí, usmívá se, slova nedí, růže polorozvitápolorozvitá. Myslí si, co as to praví hezký hoch ten kadeřavý? Zdá se, kavalír to pravý. Úsměvem jí prokmitá cosi jako nedůvěra. „Kdo jsi, děvče, čí jsi dcera?“ – Jmenuji se Pachita. XXX. XXX.
Kolébá ji na svém klínu. „Co děláš v zdí těchto stínu?“ – Do kláštera zeleninu vozí otec, zahradník. Každý kout znám v domě tady, 74 vše jsem proslídila všady, tajnou chodbou ze zahrady přijít sem lze v okamžik; vítr vozík nenadále zvrh’ mi, liják hnal mne dále. a tak až sem krok můj vnik’. XXXI. XXXI.
V tom však polekaná zřela mrtvého v tmě Leporella, ňadra se jí bouřně chvěla. Don Juan ji k sobě tisk’, tlouci její srdce cítil, jak ji v náručí své chytil, plamen se mu krví řítil, v oku jeho divě blysk’. „Nelekej se, drahé děcko!“ Pak jí vypravoval všecko, při tom vždy ji k sobě tisk’. XXXII. XXXII.
Polekaná k němu ona zřela, tmavá růže vonná, posud ryzí, bezúhonná, jako jitra paprslek; ruce její jen se třásly, její oči v slzách hasly, co se jeho na ní pásly, pijíce té krásy vděk, plná ňadra, život štíhlý, útlé ruce, jež se zdvihly nad červený živůtek. 75 XXXIII. XXXIII.
– Prchni se mnou okamžitě, řeklo náhle sladké dítě, – prchni se mnou, ale hbitě, cestu dál v les dobře znám, půjdem spolu hvozdy, nocí, dovedu tě k svému otci! Nemohla svou bolest zmoci. – Ne, ty řekneš mu to sám, já bych umřela, věř, strachem! A již líčko žhoucí nachem tiskla v jeho tváře plam. XXXIV. XXXIV.
– Prchnem, budem spolu žíti, z jedné číše štěstí píti, otrokyní tvou chci býti, ty mne neopustíš, viď? Znám tě ovšem podle jména, chvím se před tebou co žena. Mlčíš, malá jest má cena, chatrná mých vděků síť! Oklameš mne jako jiné, zlomíš srdce mé, až zhyne, ale chyť je přece, chyť! XXXV. XXXV.
Nechceš-li mně dát svou lásku, chladnosti své strhni masku, nedávej svůj život v sázku, můžeš-li, jen sebe spas’! – Takto vzdychá, takto prosí 76 v očích plno sladké rosy jako květ, jenž v lůně nosí, měsíci, tvůj vlídný jas! – Prchni, prchni, prchni se mnou! Don Juan však v dumu temnou stopen neslyšel ten hlas. XXXVI. XXXVI.
Zmatená a bez naděje ruce spíná a se chvěje; oknem vlídný měsíc leje dřímotný svůj, sladký lesk. Přešla bouře černošatá, teplá letní noc dál chvátá, roucho jedna hvězda zlatá, stíny jeden třpyt a blesk! Jasmín voní, dýchá růže, slavík ptá se, jak jen může ňadrem člověka chvět stesk? XXXVII. XXXVII.
– Než svit jitra vzplane žhavý, Pachita zas v slzách praví: – zabijou tě, ve hrob tmavý klesneš, mužné síly vzor; zachraň se, žij! Ručejemi slz tě prosím! – Ale němý Don Juan jen patřil k zemi, v očích starý, pevný vzdor. – Zachraň se, hle zora svítí, hleď, jak její řízou nítí se juž v dálce vršky hor! 77 XXXVIII. XXXVIII.
Don Juan kles’ na kolena, divná s ním se stala změna. „Ty jsi anděl a ne žena, před tebou já dítě jsem! Pachito, mne bolest mučí, láska dřív mi byla žlučí, tak že mojím ve náručí vadly ženy mojím rtem. Tebou spasen trhám masku sobectví a věřím v lásku, nuže, čistou mou ji vem! XXXIX. XXXIX.
Jako bělmo s mojich zraků padá to. zář šlehá z mraku, a můj život roven vraku navrací se ve přístav. Ty víš, že bych tebe zdeptal jako vždy, že bych se neptal po tvém srdci, a přec šeptal mi tvůj ret: ó budiž zdráv! Věčná lásko, kde jsou břehy tvojí síly, tvojí něhy? Spusť na hlavu mou svůj splav!“ XL. XL.
Takto volal a štkal, prudce v nekonečné, sladké muce líbal její malé ruce, zoufalý jí k nohám pad’. – Nuže, prchněm, děla zase, 78 naděje svit v jejím hlase chvěl se, – prchněm, v krátkém čase bude jitro okny plát. Ještě čas je, volná cesta! „Pachito, ať bůh mne trestá, konec písně, půjdu spat! XLI. XLI.
Konec písně, přijmi díky, polibkem tvé zamknu rtíky, ale nech ty chodbou křiky, nech ty kroky, ať jdou blíž! – Ať jak pýr mne pomsta smete, tebe, čistý nebes květe, nedotknu se, dlouholeté viny nesu hroznou tíž, nebi dík, že v konec pouti lásce v tvář smím nahlédnouti, na tom dost, nechť přijdou již! XLII. XLII.
Sladké dítě – v tobě pravá zasvitla mi láska žhavá, velká, silná, obětavá, v které slyším píseň sfér. Ještě jedno políbení a nechť přijde rozloučení; co mi všechen shon a snění, žití jas a bolu šer? Tak – teď prchni, dítě; sama, skončeno jest žití drama, teď ať přijde komandér!“ 79 XLIII. XLIII.
Jitra svit se v jizbu dere, v chodbě posupné a šeré příšerné zní miserere jak zpěv duchů blíž a blíž – Násilím ji tlačil zpátky. Ještě jeden pohled krátký, ještě jeden pohled sladký, stěna sjela zpět v svou výš. – Sám byl – rozlétly se dvéře, průvod mnichů stál tam v šeře, první nesl velký kříž. XLIV. XLIV.
Život lidský – zněla píseň – jeden hon a jedna tíseň, před ním nic a za ním plíseň, jeho vznik a cíl je stín. Třikrát svatý, třikrát blahý, kdo opustil dětství prahy, nepotřísniv duši záhy stopou hříchu, stopou vin; hůř, kdo bojovati musí – pancíř víry pukne v kusy, peklo otvírá svůj klín. XLV. XLV.
Ničím nesmíří se vina. Strašná pomsta Hospodina zdánlivě je pouze líná, náhle však se vyřítí, zváží ctnosti, zváží časy 80 blesk a vichr osedlá si. a pak slaví svoje kvasy, jako vichr v rokytí láme třtiny, klasy drtí, žene oběť v náruč smrti. Neslyšel’s ji zahřmíti? XLVI. XLVI.
V toto lkání, v tyto steny, jimiž zněly koby stěny, vzpřímen, hrdý, neskloněný Don Juan jak vždycky stál. Ztichl zpěv o vině, hříchu ve příšerném kole mnichů, zvonů rány zněly v tichu, chodbou zněly dál a dál. Jeden mnich nes’ kalich zlatý, podal mu jej, vrchovatý divným mokem vřel a plál. XLVII. XLVII.
Hrdě Don Juan jej chopil, k jeho dnu zrak sotva stopil, s úsměvem jej rázem dopil. „Jděte, zachoval jsem čest!“ – Smrtelně hřích duši raní, zazněl zpěv, leč smilování k hříšníku se vždycky sklání – „Ticho! Vím, co láska jest!“ zahřměl v sbor jich, však v té chvíli smrti šer se v zrak mu chýlí, v ňadra hněvně ryje pěst. 81 XLVIII. XLVIII.
„Pachito, (jen šepce tiše) co jsem pil z té kleté číše, životem zpět na mne dýše. Co s tou rakví? – nemám strach... Zpátky!“ – Darmo, těžké tělo jednou ranou k zemi sjelo. Requiescat! jizbou znělo, tělo popel jest a prach! Utichla druž mnichů šerá, však u sochy komandéra klečel opat v modlitbách. 82