V.

Jaroslav Vrchlický

V.
Snil jsem. Nevím, kde jsem stanul v době práce, vědy, umu, důmyslu a industrie, v jakéms velkém museu. Divné věci byly kolem, rarity a podivnůstky zašlých dob těch idyllických, kdy byl člověk člověkem. Jiní lidé jiných krojů chodili kol, nemluvili, pouze jiskrou elektrickou vespolek se chápali. 92 Přede mnou tu na podstavci malý kostroun stál a žlutý, lebka velká skláněla se jak pod tíží myšlének. Prsa vpadlá, tílko suché, špatně živen byl ten chlapík, ale v ňadrech cos mu hrálo jako modrý plamínek. Ký to kultury je zbytek? ptám se. Hlídač sálů neví, pro kustoda honem běží, otevírá katalog. Přijde kustos, stařec vážný, vládní rada, samé řády, dívá se a kroutí hlavou a pak praví: Pane můj, Račteračte, prosím, odpustiti, nejnovější akvisice není posud v katalogu – je to básník lyrický!