Amor co světlonoš.

Jaroslav Vrchlický

Amor co světlonoš.
U hollandského zřel jsem peněžníka tu sošku, nesla kahan v pravici a v jizbu, kam jen sporé světlo vniká, jas rozlévala dvojí, zářící: Ten jeden z kahánce mu na stůl tek’; z linií tílka božský paprslek se druhý linul jako hudba tichá, co suchá duše jen se usmívala a kupony své klidně počítala. [105] Hrám lásky zvyklé jen a rozkoši viz, dítě božské, co svět pustoší, kde Syrinx nymf? Teď pouze světa pýcha jsou peníze, jež scvrklá duše strží, k jichž součtu Amor sám pak svícen drží.