Měsíc na moři.

Jaroslav Vrchlický

Měsíc na moři.
Já viděl měsíc na moři. Jak lilje, když se vynoří z vlny, tak sladký byl a snivě kouzlaplný. Nad peřejemi jen se mih’, jak odstrčil by hřeben jich nohou, tak stříbrný on kráčel pod oblohou. Výš, stále výš spěl pomalu a sypal hrsti opálu, pruhy táh’ po vodě a chvějné, zlaté kruhy. Teď jako heraldický štít se v modrém nebes poli kmit’, pod ním tlum vlaštovek táh’ nad zrcadlem vodním. A bledší stoupal dál a dál, že jak stříbrná vypadal míska na ovoce, jež na stole se blýská. 15 Stín dlouhý, světlý pod ním vznik’, mně připadal jak almužník, v kápi jenž šedou svoji, vybledlou tvář stápí, Aa před nocí jenž, kněžkou svou, jda zvolna cestou mlhavou, davu penízky hází ukláněje hlavu. Loď naše přihnala se blíž a měsíc k ní se sklonil níž; v stínu se zdál tu sedět bílý na komínu. Na stěžně teď se vyhoup’ hrot a vypadal jak Pierrot bílý – nám do kajuty civěl rozpustilý. V sklo ťuknul prstem průsvitným, pak v komínu se ztajil dým; hrál si, jak škrabošku by z černých krajek vzal si. Rybáku, který z hlubiny táh’ sítě, jako šupiny záři svou vrh’ a šklebnou smál se mu pak tváří. 16 Kde milenci se líbali a v objetí se shýbali, šlehnul a jako naschvál s místa se jim nehnul. A černochu, jenž datle krad’ z rozpáraného pytle, vpad’ rázem v zrak, že se ulek’ a převalil na zem... Do sklenky, z které vypil gin náš kapitán, vrh’ světlý stín, s ráznou že kletbou od úst on ji hodil prázdnou. A měsíc smál se, smál a smál, po provazech a lanech hrál, s písní my jeli mořem v zlaté jeho třísni. 17