Já viděl měsíc na moři.
Jak lilje, když se vynoří
z vlny,
tak sladký byl a snivě kouzlaplný.
Nad peřejemi jen se mih’,
jak odstrčil by hřeben jich
nohou,
tak stříbrný on kráčel pod oblohou.
Výš, stále výš spěl pomalu
a sypal hrsti opálu,
pruhy
táh’ po vodě a chvějné, zlaté kruhy.
Teď jako heraldický štít
se v modrém nebes poli kmit’,
pod ním
tlum vlaštovek táh’ nad zrcadlem vodním.
A bledší stoupal dál a dál,
že jak stříbrná vypadal
míska
na ovoce, jež na stole se blýská.
Stín dlouhý, světlý pod ním vznik’,
mně připadal jak almužník,
v kápi
jenž šedou svoji, vybledlou tvář stápí,
a před nocí jenž, kněžkou svou,
jda zvolna cestou mlhavou,
davu
penízky hází ukláněje hlavu.
Loď naše přihnala se blíž
a měsíc k ní se sklonil níž;
v stínu
se zdál tu sedět bílý na komínu.
Na stěžně teď se vyhoup’ hrot
a vypadal jak Pierrot
bílý –
nám do kajuty civěl rozpustilý.
V sklo ťuknul prstem průsvitným,
pak v komínu se ztajil dým;
hrál si,
jak škrabošku by z černých krajek vzal si.
Rybáku, který z hlubiny
táh’ sítě, jako šupiny
záři
svou vrh’ a šklebnou smál se mu pak tváří.
Kde milenci se líbali
a v objetí se shýbali,
šlehnul
a jako naschvál s místa se jim nehnul.
A černochu, jenž datle krad’
z rozpáraného pytle, vpad’
rázem
v zrak, že se ulek’ a převalil na zem...
Do sklenky, z které vypil gin
náš kapitán, vrh’ světlý stín,
s ráznou
že kletbou od úst on ji hodil prázdnou.
A měsíc smál se, smál a smál,
po provazech a lanech hrál,
s písní
my jeli mořem v zlaté jeho třísni.