Měsíc úzkým srpem svítí,
na vodách se matně třpytí,
noc jest průzračná a bledá,
vlna za vlnou se spěšně zvedá –
Aj, tu náhle mlha vstala,
nad mořem se rozlévala,
vlny skryla, níž se snesla,
výčitkou a hrozbou na ně sklesla:
„Jsem příkrovem, jenž rozestírá
svůj těžký záhyb dál a dál,
jsem poutem, které vlny svírá,
jsem stínem, který z moře vstal.
Svou ruku vlnám na rty kladu
a šept umlčím všeliký,
když rozčechrám svou šedou bradu –
jeť moře hřbitov veliký.
Co zhasínajícího lesku
mé vlhké zraky viděly,
co vzdechů a co marných stesků
mé plaché stíny slyšely,
když pohlížely oči mroucí
v noc černou kmitem šílení,
když ztrácelo se v bouři řvoucí
rtů lidských matné kvílení!
Loď v náruči se moře zmítá,
zlou saní vlna vypne se
a bludný koráb vztekem spitá
na strmou horu vynese,
by hned jej bleskem střemhlav svrhla,
že zatočí se v dolině
jak kámen, který bouře strhla,
se zakutálí v kotlině.
Pad’ stežen s třeskem, praská stěna,
svor za svorem se rozboří,
loď roztříštěná, rozvrácená
se v černý jícen ponoří.
Klín lítých vln se rozevírá
a hltá v děsném zápasu
vše, co se smrti mocí vzpírá
a myslí ještě na spásu,
i bílou ruku, jež se chytá
kdes provazů a lanoví
a v uzel na rychlo je splítá
– klam poslední a bláhový –
i hlavu, jež se jižjiž noří
a v samém smrti zámraku
snad od Boha, jemuž se koří,
přec ještě čeká zázraku...
Již mlčte, šeptající vlny,
jak smíte šplounat, jak se smát?
Váš klín jest hřbitov valný, plný,
a mrtvým dole chce se spát.“
Z šeré mlhy kvapně letí
vlna první, druhá, třetí,
hrůzou všecky tři se třesou,
proudem, letem ke břehu se nesou
a jak v strmou stěnu bijí,
plenou pěn své hlavy kryjí,
táhlým stenem temně lkají –
snad se odpovědí ozývají:
„Jest námi plný mořský klín,
však nejsme vědomy si vin,
vždyť zpěněné a rozbouřené
moc nepoznaná k předu žene.
Nás uchvátí divoký vír
a zvedne vzhůru jako pýr,
že zuřivě se rozpadáme
a dechu sotva popadáme.
Vod rozvířených širá pláň
zná třásti hřívou jako saň,
jak zmije dovede se vzpnouti
a v strmou horu vyšinouti,
jež padajíc vše spřeráží,
co na cestě jí překáží,
a v děsnou propast smrti smete,
co do dráhy se srázné vplete.
Však rozkaz vítr přinese
a sotva s vlnou mine se,
když bouří zlou se na nás vrhá
a tebe, mlho, rve a trhá.
Nás netup v bludu mámivém –
my, vlny, jsme jen kladivem,
jež kdesi tam, kde dál se šedá,
pěst veliká, neznámá zvedá,
by na člověka dopadlo
jak na schystané kovadlo
a jediným divokým rázem
ho srazilo a smetlo na zem.
Jsme lanem, člověk obětí,
jež hyne v lana objetí,
však lano kdosi jiný vrhne,
a kdosi jiný kličku zdrhne.
Jsme nůž, jenž v chvíli rozhodné
mu vřelé srdce probodne –
ta ruka, jež nás všecky svírá,
jest věčnou, nemdlí, neumírá...
Když vichru vztek se přikatí,
jak máme se mu vzpírati,
jak smíme vzdorně vznésti témě?
A přec snad věří děti země,
že vlna moře od věků
jest nepřítelem člověku,
že necitně, ba plna chlouby
snad raduje se z jeho zhouby – “
Lehounce se vítr zvedá:
„Proč mne káráš, vlno bledá,
v neprozíravosti slepé?“
Roste valem, pružným křídlem tepe,
k vlnám se a k mlze kloní,
po skalách se divě honí,
k bučinám se hustým nese,
aby stěžoval si stromům v lese:
„Jsem poslem neúnavným, který letí
a neumdlévá ve svém ostrém běhu,
by vyhledával rozptýlené děti,
na křídlech svých k nim nesa lásky něhu.
Kdo vyslal mne, je všecky k sobě chvátí
svým srdcem velkým, vznešeným a žhavým –
jak smí kdo z dětí sobě naříkati,
když v touze své je snad i nedočkavým?
Les, moře, hvězdy, člověk – obraz síly –
jste všichni stejně dílem jeho rukou,
vím nejlépe, že stále k vám se chýlí,
ať blahem radosti, ať drsnou mukou.
Jsem dechem jeho, jenž vál na počátku,
když země vznořila se z vod a stínů,
když člověk vstal a šel, by drahou zmatků
se vracel zas do bezpečného klínu.
Vždy láskou starostlivou nedoměrnou
mé křídlo do všech krajů světa vniká,
ač někdy plášť můj vlaje řasou černou,
a dech můj žalujícím stenem vzlyká.
Já čechrám žito deštěm rozmočené,
a když je sucho nekonečné souží,
má peruť mraky a v nich vláhu žene,
lék zázračný, po kterém země touží.
Chmýr vložím v hnízdo, než se vrátí ptáče,
a způsobím, že buk a bříza šumí,
jsem chladem v žáru, a když člověk pláče,
má ruka měkká slzy setřít umí.
Když odvážlivý nové země hledá,
když v dálku oko nepokojné pne se,
já činím, že se vlna moře zvedá,
že bludný koráb k cizím břehům nese.
Keř plných růží rozkolébám zticha
a vnesu vůni v okno rozevřené,
kde sličná dívka sní a láskou vzdychá,
tvář přiklánějíc k ruce podepřené.
A když se v bouři tvrdá skála drtí,
když vytrhnu a vyvrátím peň stromu,
že na člověka padne ranou smrti,
tu prstem jsem, jenž kyne mu: „Pojď domů!“
Když urvu sněžnou smršť, že bílá, nahá
se s těžkým třeskem do údolí valí,
jsem velkou náručí, jež po něm sahá
a v závoj blýskajících hvězd jej halí.
Když dechem mým se vzbouří vlna divá
a vztekle stříká v líce jeho bledé,
jsem rukou, která prach mu s nohou smývá
a bezpečně a jistě dál ho vede,
jsem vůdcem, jenž ho pevně k sobě vine
a nedá v temnotách mu klopýtnouti,
když drahou jde, jež úží se a šine
a za každým se krokem ihned shroutí.
Tam vedu ho, kam duch se stále dívá,
ač odvrací se časem v hrůze živě,
kde časno s nekonečnem v jedno splývá –
Proč naříkal by si, kdo došel dříve?