II.

II.
Znáš tu pověst? – V oné noci nejkrásnější, nejvonnější, jaká dána jednou v žití smrtelníkům, v noci lásky probudil se Šalomon. 86 S ňader krásných svezl hlavu, s ňader Balkis, které před tím při poháru v zvuku citer těžké dával hádanky. Podivná noc, čaruplná! Každá hvězda byla sluncem, každý kvítek kaditelnou, měsíc hořel jak štít zlatý, rosa v trávě jako perly a papoušci mezi listím tancující plameny! V tu noc lásky, v tu noc štěstí, hlubokou jak ňadra Balkis, vonnou jako vlasy její, sladkou jako její tělo, nadán náhle věštím duchem do dálky zřel Šalomon. A tu viděl v tmavé dálce, anděl kterak letí s nebe, hlavu v hvězdách, nohy v moři, obrovitý, divolesklý, třtinu kterak drží v ruce a tu třtinu do vln klade, hučících a vířných do vln; na tu třtinu sůl se chytá, písku zrní, řasa mořská, z třtiny povstává juž výspa zvolna, ale bezpečně. Co to děláš, Gabrieli? Šalomon se táže v dálku. 87 A tu dálkou nedozírnou přes moře a hory, doly, přes propasti zívající hromem anděl hovoří: Konám pomstu Hospodina, jenž moc urval z tvojí ruky, východ jenž chce plný hříchu pro vždy západu dát v podnož, z této třtiny výspa vzroste, na níž bude státi Řím! Talmudská ta povídačka napadla mi včera v noci. V loktech lásky blahem zpiti sníme šťastni, zatím osud děsné drama chystá nám! Talmudská ta povídačka zkazila mi blaho lásky, mrzut díval jsem se okny na sníh tiše padající, na kostlivce starých stromů a na hustou, šedou mlhu, z které plály jako slzy tmavorudé, krvorudé blikající svítilny!