II.
Znáš tu pověst? – V oné noci
nejkrásnější, nejvonnější,
jaká dána jednou v žití
smrtelníkům, v noci lásky
probudil se Šalomon.
86
S ňader krásných svezl hlavu,
s ňader Balkis, které před tím
při poháru v zvuku citer
těžké dával hádanky.
Podivná noc, čaruplná!
Každá hvězda byla sluncem,
každý kvítek kaditelnou,
měsíc hořel jak štít zlatý,
rosa v trávě jako perly
a papoušci mezi listím
tancující plameny!
V tu noc lásky, v tu noc štěstí,
hlubokou jak ňadra Balkis,
vonnou jako vlasy její,
sladkou jako její tělo,
nadán náhle věštím duchem
do dálky zřel Šalomon.
A tu viděl v tmavé dálce,
anděl kterak letí s nebe,
hlavu v hvězdách, nohy v moři,
obrovitý, divolesklý,
třtinu kterak drží v ruce
a tu třtinu do vln klade,
hučících a vířných do vln;
na tu třtinu sůl se chytá,
písku zrní, řasa mořská,
z třtiny povstává juž výspa
zvolna, ale bezpečně.
Co to děláš, Gabrieli?
Šalomon se táže v dálku.
87
A tu dálkou nedozírnou
přes moře a hory, doly,
přes propasti zívající
hromem anděl hovoří:
Konám pomstu Hospodina,
jenž moc urval z tvojí ruky,
východ jenž chce plný hříchu
pro vždy západu dát v podnož,
z této třtiny výspa vzroste,
na níž bude státi Řím!
Talmudská ta povídačka
napadla mi včera v noci.
V loktech lásky blahem zpiti
sníme šťastni, zatím osud
děsné drama chystá nám!
Talmudská ta povídačka
zkazila mi blaho lásky,
mrzut díval jsem se okny
na sníh tiše padající,
na kostlivce starých stromů
a na hustou, šedou mlhu,
z které plály jako slzy
tmavorudé, krvorudé
blikající svítilny!