Mozartovi

Jaroslav Vrchlický

Mozartovi k památce prvního provozování „Dona Juana“ 29. října 1787 v Praze.
Jdou léta jako kalné vlny v moři, ty darmo k světlu hřebeny své hrouží, z tmy pout se jekem vyprostiti touží, nad těmi náhle zářný maják hoří a ozářeny jeho čarným svitem se jásajíce chvíli pod ním třesou, než roztříštěny skal zubatým štítem se v noc a temno nekonečna snesou. Ó šťastné vlny, ve váš spor i vřavu když krásy maják hází světla snopy, že sotva jedna pyšnou skloní hlavu, zas druhá ve světlý se požár stopí! Ó šťastnější jsou plavci, kterým k pouti v dál zoře velkých majáků těch svítí, těm veselo je v širou dálku plouti a žertem jsou jim čela skal, k nimž řítí se ozářené vln zpěněné chvosty, jak v kšticích hvězd by nesly zářné skvostyskvosty, ne smrt a zhoubu, jež jim na dně číhá. Nechť zuří bouře, maják čelo zdvíhá i ruku granitovou, z které hárá zář Promethea, zvěst věčného jara, 157 zvěst spásy, síly, krásy, dobra, vděku, zvěst vykoupení, jež dí ku člověku: Jsi více než vrak v pusté moře hozen, jsi ku nadšení a jsi k světlu zrozen, a nechť i v bouři vratký člun tvůj tone, ty nad ni vzletíš, věčný alkyone! Geniů díla – vy majáky věků! Zde klid a mír vlá vonném ve zátiší, zde tiché větry sladké báje dýší, zde Hesperidek ztracené jsou sady, zde Atlantis je, plna rajské vnady, zde ruka s chvatem trhá zlaté plody, zde tekou zřídla věčně živé vody, jež mladost je a radost, povznesení. Co duma spředla a co stkalo snění, co písní zvoní, barvou plá a svítí, má domov zde a nesmrtelné žití, zde z plné číše, nechť bouř kol se vzteká, všem krásy nektar v lačnou duši stéká. Čas, který všecko deptá v prach a sráží, se krásy pravé dotknout neodváží, jest před ní malomocný se svým vztekem, ba pravá krása zmládne každým věkem a místo, kolébka kde její stála, kam, dítě nebes, divem zavítala, je svaté národům, jak ku Bethlému v den památný všech zrak se točí k němu. To zůstane juž věčnou naší chloubou, ó mistře mistrů, že na naši půdu, 158 když závist lačná úklady a zhoubou Tě chtěla stopit v roztrpčení, nudu a podtínala pod Tvým krokem mosty, zkad vážil’s tonů nehynoucí skvosty, k nám slavíky vše jižních svojich nocí jsi přenes’ pod stín starých Pražských věží a nevýzpytnou kouzelníka mocí na břehu Vltavském zdroj krásy svěží jsi otevřel! Na vrcholi své síly, kdy užaslému světu zněly v sluchu ty sladké zvuky Figarovy svatby; smích hrdliček, rej maškarády čilý, prskavky žertu ve polibků ruchu, jsi křídla rozpjal výš a nové skladby ne jezero, leč rozpoutal jsi moře; po luně čaruplné jižní něhy že rozsvítil jsi slunce na obzoře, jež budoucnosti zlatí dálné břehy, že „milým Pražanům“ co bylo psáno, to bylo věčné krásy pravé ráno, to Don Juan ve vášní divém honu vzpjal vzdornou hlavu svoji z moře tonů! V něm života tep veliký a silný, řev orgie a rozkoše smích vilný, let giganta, v sled jehož posměch cinká, krok epopeje, pod nímž kudrlinka burlesky splítá svěží arabesku, zpěv slavičí při hromu, vichru, blesku, křik vášně rozohněné v celém proudu, pád kolosa a v posled jek trub soudu! Tvá Praha poznala Tě, ocenila. 159 Ta Praha, jež Ti tenkrát věnce vila, svým hrdě zovouc dílo vděků vzácných, ta na úsvitě stála bojů pracných, v kterých se nový národ k žití křísil,křísil. V sen dítěte se hudby Tvé ples mísil ve jitra předsvit, v kterém národ český se chystal zažhnout svého ducha bleskyblesky, a u kolébky nových cílů, vzmachů Tvé dílo stálo jak archanděl v nachu! Křtem vzácným národ honosit se může, neb nejkrásnější ducha svého růže Ty’s vetkal jemu v ňadra rozbodaná, Tvůj zpěv byl skřivánčí mu písní rána a triumf Tvůj, to vědomí nás blaží, stál příští, nové doby na zápraží, kde jako Popelka při tance ruchu jen provázena písní strážných duchů neznámá světu česká hudba snila. Tvá Praha poznala Tě, ocenila! Sto prošlo let a hudby Tvojí síla zas kouzlem stejným v srdce naše bije. Jeť krása věčná, je též harmonie, jež lidstvo rozeštvané v celek váže. Nechť s mečem v pěsti vzpínají se páže, nechť zuří hněv a neshod sterá vlna: jak hudba krásy zazní čaruplná té nesmrtelné, jež všem věkům patří, hned rozvadění svoji jsou a bratří a v říši ducha, věčném hodokvase, juž jedno lidstvo svorně objímá se! 160