Kat Boha.

Kat Boha.
Svit jitra daleko, v tmách všickni dleli, spát nemohli a tož si vyprávěli své osudy, v žaláře klenby stmělé jež svedly bědné děti Israele. Po řadě začli, jak seděli kolem skráň v dlaních za kamenným, dlouhým stolem. Proč úpíš ty zde? – Věru, nevím bratři, snad žlutý klobouk vyšed na ulici jsem doma nechal ležet na polici; a žlutý klobouk, víte, židům patří. Pták po peří se pozná, po klobouku žid ubohý. Tak na rozkvetlou louku, kde žluťáků se kolébá květ zlatý, svých měst ulice změnil Filip Pátý. Ach, žlutý klobouk – to je pohodlné, jde křesťan ulicí, má vztek a klne, chce schladit hněv svůj, mstivý je a krutý, a neví na kom, aj tu klobouk žlutý! Zde plivat smí a nadávat a bíti. Tam jiný, co jíst nemá ni co píti, a křesťan nepůjčí víc – jaké štěstí, dav chmurný na náměstí vidíš kvésti 37 klobouků žlutých pestřícím se mořem. Jen vybereš si, tu je proces krátký, žid musí půjčit na vždy, bez oplátky. Já zapomněl ten žlutý klobouk domadoma, a proto sedím zde. – Proč tebe hořem tak stihnul Pán? A s chvějnýma kmet rtoma se vyprávět jal: Mor vypuknul v městě a přišla komis na zdroje a studny, tu na neštěstí plachý krok můj bludný mne zanes’ k studni, mih’ jsem se jim v cestě a řekli hned: Co dělal jsi tam, chlape? Jed házel’s tam! – Dím: Dobrá, já to zkusím a napiju se, ihned zhynout musím, když pravdou je to. V chvatu se juž sápe sto paží po mně, jeden dá mi vody a druzí čekají, a smrti zmary když nestihly mne, řekli: To jsou čáry, pes zcepeněl, žid neutrpěl škody. Tak zavlekli mne v tuto tmavou díru, zde čekám na smrt. – Mějte v Boha víru! on s námi jest, děl stoletý kmet jiný, a neobměkčí-li sám vrahy naše a živého nesešle Mesiáše, myšlénku bleskem vnukne v naše stíny, ta sjede v ráz, čekejme, modleme se, až Hospodinův anděl k nám se snese! 38 A ztichli, čekali. Noc městem táhla, jen kroky stráže před věznicí zněly; noc táhla dál a stále v tichu dleli. Tu Zora prvním svitem v mříže sáhla, i zachvěli se. Náhle v ranním šeru se vztyčil jeden: Za slovo tě beru, ben Nathane, já myšlénku mám boží! A všickni naslouchali v svitu žlutém, jímž záblesk jitra šeré stěny halil! – Ach, pomoc nejde, každý hlavu složí z nás na špalek a ve rozmaru krutém nás mučit budou; nebylo by lépe číš smrti, kterou Jehova nám nalil, k rtům donést vlastní rukou? Posud tepe nám srdce svobodné ve hrudi reků; líp umřít bratrem nežli v cizích vzteku! Vy losem volte muže z toho sboru, jenž popraví vás všecky v žalmu pění, krev bude pouze seker na toporu ne na dlani, bratrské políbení vás usmíří, vám bratr zavře oči, než z jeho dlaně smrt jak zmije skočí. A všickni vzkřikli v zanícení svatém: Bůh tebe osvítil, buď Jeho katem! A rostoucího jitra do záplavy na kamenný stůl všickni kladli hlavy. Jak anděl Smrti zvolenec jich stanul, klid v tváři, v oku požár jemu planul, 39 políbil všecky, odpuštění žádal, před ben Nathanem na kolena padal, ten pozved’ jej a přižeh’ k hrudi v pláči a první k stolu obětnímu tlačí svých šedin stříbro. On tak zhynul prvý, a v krátké chvíli čtyřicet hlav padlo, a slunce v mlze vstávajíc a krvi krev žaláře si vzalo za zrcadlo. V tom bubnů vír a trouby hlasně zněly, a v středu mrtvol Boha kat stál němý, a sotva dvéře stráže otevřely, v té chvíli protknul sebe a pad’ k zemi. 40