Kat Boha.
Svit jitra daleko, v tmách všickni dleli,
spát nemohli a tož si vyprávěli
své osudy, v žaláře klenby stmělé
jež svedly bědné děti Israele.
Po řadě začli, jak seděli kolem
skráň v dlaních za kamenným, dlouhým stolem.
Proč úpíš ty zde?
– Věru, nevím bratři,
snad žlutý klobouk vyšed na ulici
jsem doma nechal ležet na polici;
a žlutý klobouk, víte, židům patří.
Pták po peří se pozná, po klobouku
žid ubohý. Tak na rozkvetlou louku,
kde žluťáků se kolébá květ zlatý,
svých měst ulice změnil Filip Pátý.
Ach, žlutý klobouk – to je pohodlné,
jde křesťan ulicí, má vztek a klne,
chce schladit hněv svůj, mstivý je a krutý,
a neví na kom, aj tu klobouk žlutý!
Zde plivat smí a nadávat a bíti.
Tam jiný, co jíst nemá ni co píti,
a křesťan nepůjčí víc – jaké štěstí,
dav chmurný na náměstí vidíš kvésti
37
klobouků žlutých pestřícím se mořem.
Jen vybereš si, tu je proces krátký,
žid musí půjčit na vždy, bez oplátky.
Já zapomněl ten žlutý klobouk domadoma,
a proto sedím zde.
– Proč tebe hořem
tak stihnul Pán?
A s chvějnýma kmet rtoma
se vyprávět jal: Mor vypuknul v městě
a přišla komis na zdroje a studny,
tu na neštěstí plachý krok můj bludný
mne zanes’ k studni, mih’ jsem se jim v cestě
a řekli hned: Co dělal jsi tam, chlape?
Jed házel’s tam! – Dím: Dobrá, já to zkusím
a napiju se, ihned zhynout musím,
když pravdou je to. V chvatu se juž sápe
sto paží po mně, jeden dá mi vody
a druzí čekají, a smrti zmary
když nestihly mne, řekli: To jsou čáry,
pes zcepeněl, žid neutrpěl škody.
Tak zavlekli mne v tuto tmavou díru,
zde čekám na smrt.
– Mějte v Boha víru!
on s námi jest, děl stoletý kmet jiný,
a neobměkčí-li sám vrahy naše
a živého nesešle Mesiáše,
myšlénku bleskem vnukne v naše stíny,
ta sjede v ráz, čekejme, modleme se,
až Hospodinův anděl k nám se snese!
38
A ztichli, čekali. Noc městem táhla,
jen kroky stráže před věznicí zněly;
noc táhla dál a stále v tichu dleli.
Tu Zora prvním svitem v mříže sáhla,
i zachvěli se.
Náhle v ranním šeru
se vztyčil jeden: Za slovo tě beru,
ben Nathane, já myšlénku mám boží!
A všickni naslouchali v svitu žlutém,
jímž záblesk jitra šeré stěny halil!
– Ach, pomoc nejde, každý hlavu složí
z nás na špalek a ve rozmaru krutém
nás mučit budou; nebylo by lépe
číš smrti, kterou Jehova nám nalil,
k rtům donést vlastní rukou? Posud tepe
nám srdce svobodné ve hrudi reků;
líp umřít bratrem nežli v cizích vzteku!
Vy losem volte muže z toho sboru,
jenž popraví vás všecky v žalmu pění,
krev bude pouze seker na toporu
ne na dlani, bratrské políbení
vás usmíří, vám bratr zavře oči,
než z jeho dlaně smrt jak zmije skočí.
A všickni vzkřikli v zanícení svatém:
Bůh tebe osvítil, buď Jeho katem!
A rostoucího jitra do záplavy
na kamenný stůl všickni kladli hlavy.
Jak anděl Smrti zvolenec jich stanul,
klid v tváři, v oku požár jemu planul,
39
políbil všecky, odpuštění žádal,
před ben Nathanem na kolena padal,
ten pozved’ jej a přižeh’ k hrudi v pláči
a první k stolu obětnímu tlačí
svých šedin stříbro. On tak zhynul prvý,
a v krátké chvíli čtyřicet hlav padlo,
a slunce v mlze vstávajíc a krvi
krev žaláře si vzalo za zrcadlo.
V tom bubnů vír a trouby hlasně zněly,
a v středu mrtvol Boha kat stál němý,
a sotva dvéře stráže otevřely,
v té chvíli protknul sebe a pad’ k zemi.
40