Puškin u moře.

Puškin u moře.
Po dlouhé cestě skalný břeh kde rozerván se srázně klonil, ó z dálky juž mu proudů šleh v sluch hudbou hřímající zvonil! Krok zastavil a ve vln válku, v ten rostoucí pěn burný val svých zraků orly pustil v dálku a v hukot bouře zajásal. O velké moře, zdrávo buď! To řekl blesk, jímž plálo oko, to řekl vzdech, jímž vzdmuta hruď se rozvlnila přehluboko, to výkřik děl, jenž nesouvislý se vydral z úst a vzduchem nes’, to moře! tak je nosil v mysli zde, tam a kol až do nebes! Ten hromný rachot, slastný šum, tak po léta jej v duši nosil, on perutí byl jeho dum, ach, teď mu blahem oko zrosil! [149] Jak zpěněná se vlna nese ten zvolný vzrůst a srázný sklon – hle, rhythmu vlání tak se třese, než rozhoupá se ňader zvon. A v dáli těkal jeho zor, chtěl obejmouti nekonečnost, za ptactvem letěl za obzor a cítil v ňadrech růsti věčnost! Pěn chumáč skály mrskající až v divém trysku k němu vzlet’, jej chladným pozdravem šleh’ v líci a životu jej vrátil zpět. A vešken život před ním stál i první Musy políbení, kdy první oheň v srdci vzplál, vzruch první věšteckého snění; pak lásky bol a ostny vášně u dvora život, prázdný vír, v plen jemuž vydán prostopášně nenašel v hrudi klid a mír. Zde samota, zde poušť a klid. Co mrtvé vzkypělo v něm varem, zde spleenem skolébaný cit se rozpučel v ráz plným jarem. Co druhdy ňader tiší znělo, to rostlo v tvary, postavy, to rýmu zvony v sluch mu hřmělo, tím prostor ožil mlhavý. 150 A dobrodružný jeho rek stál před ním zas, na cestu dlouhou jej vedl k moři, v jeho vztek spleen vnořil s nadějí a touhou. Však Taťany mu žalování v sluch padlo písní lákavou a doznívalo v sladkém lkání se v dálku tratíc mlhavou. Hřmi, valné moře! Velký den to v žití pěvce! Vrchovatá číš blaha, býti svoboden a najít v souzvuk snů svých brata. Ty’s bratr ten, ty velké, bezdné, vše máš, čím ráj se odmyká: děs propastí i víry hvězdné i plesné hymny básníka! 151