Byronovi.

Byronovi.
Čím zvali Tě, jak meteor když v světa tmu Jsi šlehnul? Jim všady v cestě Tvůj byl vzdor jak balvan a se nehnul. Byl’s démon s šklebnou, drsnou tváří, byl vlasatice s pekel září, byl Samum, jenž vše sžehnul – však přehlédnuli v hněvu svém, že celým vždy byl’s člověkem. Ach, ovšem, to je vzácná věc se cítit celku částí, jak orel tlouci v těsnou klec, jak lev mřížemi třásti, mít každého, kdo trpí, bratem a v srdci pravou láskou vzňatém zvát celý svět svou vlastí a křiknout na lež: Ty jsi lež! přetvářce: Masko, v koutě lež! Ach, ovšem, kdo se spustit můž’ tak daleko, tak směle, na tyranii zvednout nůž a lidstva spasitele 152 jen v hrudi vlastní hledat silné, mít pevnou pěst a srdce sdílné a blesky nebes v čele? Evropa hnila, v její hnis jak ostří nože zajel Ty’s! A třáslo se to se všech stran a praskalo to všady. Však pomluva hned z pekel bran a zmije lži a zrady se vyrojily s chvatem na Tě, ve vlastním chtíce stopit blátě Tvé písně zářné vnady; leč nymfy let až do hvězd stoup’ a satyr v blátě tonul hloub. A s výše, kde Jsi stanul sám, Jsi metal samé blesky, ten drtil podlost a ten klam, ten svítil v příští stezky, ten ze Sinajské zoře vzňatý jen lidskosti psal zákon svatý ve lidských srdcí desky a v svrchovaném rozmaru všem pít dal ze všech pohárů. A velký smutek doby své Ty’s ovšem cítil s všemi, hlod nejistoty, jež nás rve, balvanem tíží k zemi; 153 chuť k povzletu, již mdloba dusí: a vědomí, že ležet musí tak s mdlými perutěmi – a proti tomu, síly vzor, Jsi vztyčil svojich reků vzdor. Myšlénky osten sopečné: kdo jsme, kam jdem, co dále? Jsi zabod’ v hrudi netečné a ten v nich ryje stále, a viny stopa – kdo jí nemá? a nářků svět, k nimž ústa němá se chvějí v těžkém žale: To Manfred, Korsar, Lara jest, Kain putující mořem hvězd. Však člověk vždy jest člověkem, od myšlénky zpět k žití se vrací v boji odvěkém; ne sníti, též chce žíti! Child Harold širým letí světem – a každým okouzlen jsa květem chce ze všech číší píti Tvůj Don Juan, ten zářný most, jenž s námi spíná budoucnost. A svobodný chce člověk býti Zpět vy, svobody supi! Jeť svaté srdce, božský cit, tam jsem, kde člověk úpí! 154 ať v Chillonu, ať v drahém Řecku, tam nesu hněvu sílu všecku, kde despotismus tupý; a nechť tam život zůstane, přec volnost sluncem zaplane! A zůstal tam – leč ducha zář ta rozlila se světem; hle, Polska zvedá v slzách tvář a mroucím šeptá retem. Tvé písně ohlas pad’ jí v ňadro, tam rozloup’ nových zpěvů jádro, štěp starý novým květem zas ošatil, déšť květů střás’ na lidstva úhor svit a jas. Tvůj triumf to, Tvůj mocný zpěv, že mroucích vždy byl štítem, jak anděl hřímal na rakev, třás’ kruhy v hněvu lítém a ještě jiskru žití loudil, že věřil, tam kde svět juž soudil, a lidským veden citem i z trouchně hrobu mízu svál, by mrtvý vstal a věřil dál! Jak slétá blesk, by očistil, Ty’s pad’ i v naše luhy, křivd starých stopu abys mstil a žernov otřás’ tuhý; 155 my všickni, kdož tu jdeme v noci, vždy k Tobě zříme jako k otci, jenž první kouzlil duhy v tmu, v které český Parnass tkvěl, než první hvězdou zahořel. Nechť dále zpupný Albion se Tvojí písně straní, Ty v srdcích lidských svůj máš trón a dík a požehnání! Že poesie orlem jesti, jenž křičí: Triumf, ples a štěstí! kde plachou byla laní, to věčným údělem Tvým jest a koruna Tvá – věnec hvězd! 156