Čím zvali Tě, jak meteor
když v světa tmu Jsi šlehnul?
Jim všady v cestě Tvůj byl vzdor
jak balvan a se nehnul.
Byl’s démon s šklebnou, drsnou tváří,
byl vlasatice s pekel září,
byl Samum, jenž vše sžehnul –
však přehlédnuli v hněvu svém,
že celým vždy byl’s člověkem.
Ach, ovšem, to je vzácná věc
se cítit celku částí,
jak orel tlouci v těsnou klec,
jak lev mřížemi třásti,
mít každého, kdo trpí, bratem
a v srdci pravou láskou vzňatém
zvát celý svět svou vlastí
a křiknout na lež: Ty jsi lež!
přetvářce: Masko, v koutě lež!
Ach, ovšem, kdo se spustit můž’
tak daleko, tak směle,
na tyranii zvednout nůž
a lidstva spasitele
jen v hrudi vlastní hledat silné,
mít pevnou pěst a srdce sdílné
a blesky nebes v čele?
Evropa hnila, v její hnis
jak ostří nože zajel Ty’s!
A třáslo se to se všech stran
a praskalo to všady.
Však pomluva hned z pekel bran
a zmije lži a zrady
se vyrojily s chvatem na Tě,
ve vlastním chtíce stopit blátě
Tvé písně zářné vnady;
leč nymfy let až do hvězd stoup’
a satyr v blátě tonul hloub.
A s výše, kde Jsi stanul sám,
Jsi metal samé blesky,
ten drtil podlost a ten klam,
ten svítil v příští stezky,
ten ze Sinajské zoře vzňatý
jen lidskosti psal zákon svatý
ve lidských srdcí desky
a v svrchovaném rozmaru
všem pít dal ze všech pohárů.
A velký smutek doby své
Ty’s ovšem cítil s všemi,
hlod nejistoty, jež nás rve,
balvanem tíží k zemi;
chuť k povzletu, již mdloba dusí:
a vědomí, že ležet musí
tak s mdlými perutěmi –
a proti tomu, síly vzor,
Jsi vztyčil svojich reků vzdor.
Myšlénky osten sopečné:
kdo jsme, kam jdem, co dále?
Jsi zabod’ v hrudi netečné
a ten v nich ryje stále,
a viny stopa – kdo jí nemá?
a nářků svět, k nimž ústa němá
se chvějí v těžkém žale:
To Manfred, Korsar, Lara jest,
Kain putující mořem hvězd.
Však člověk vždy jest člověkem,
od myšlénky zpět k žití
se vrací v boji odvěkém;
ne sníti, též chce žíti!
Child Harold širým letí světem –
a každým okouzlen jsa květem
chce ze všech číší píti
Tvůj Don Juan, ten zářný most,
jenž s námi spíná budoucnost.
A svobodný chce člověk býti
Zpět vy, svobody supi!
Jeť svaté srdce, božský cit,
tam jsem, kde člověk úpí!
ať v Chillonu, ať v drahém Řecku,
tam nesu hněvu sílu všecku,
kde despotismus tupý;
a nechť tam život zůstane,
přec volnost sluncem zaplane!
A zůstal tam – leč ducha zář
ta rozlila se světem;
hle, Polska zvedá v slzách tvář
a mroucím šeptá retem.
Tvé písně ohlas pad’ jí v ňadro,
tam rozloup’ nových zpěvů jádro,
štěp starý novým květem
zas ošatil, déšť květů střás’
na lidstva úhor svit a jas.
Tvůj triumf to, Tvůj mocný zpěv,
že mroucích vždy byl štítem,
jak anděl hřímal na rakev,
třás’ kruhy v hněvu lítém
a ještě jiskru žití loudil,
že věřil, tam kde svět juž soudil,
a lidským veden citem
i z trouchně hrobu mízu svál,
by mrtvý vstal a věřil dál!
Jak slétá blesk, by očistil,
Ty’s pad’ i v naše luhy,
křivd starých stopu abys mstil
a žernov otřás’ tuhý;
my všickni, kdož tu jdeme v noci,
vždy k Tobě zříme jako k otci,
jenž první kouzlil duhy
v tmu, v které český Parnass tkvěl,
než první hvězdou zahořel.
Nechť dále zpupný Albion
se Tvojí písně straní,
Ty v srdcích lidských svůj máš trón
a dík a požehnání!
Že poesie orlem jesti,
jenž křičí: Triumf, ples a štěstí!
kde plachou byla laní,
to věčným údělem Tvým jest
a koruna Tvá – věnec hvězd!